Prázdná lednice, plné srdce: Můj boj o dospělost syna, který nechce odejít z domu

„Tomáši, už zase jsi nechal tu lednici úplně prázdnou! Jak mám vařit, když tu není ani máslo?“ volám do obýváku, kde se můj syn rozvaluje na gauči s mobilem v ruce. Je mu třicet tři let. Třicet tři! A pořád bydlí doma. Slyším jen zamručení a šustění pytlíku od chipsů. V tu chvíli mě bodne u srdce – vzpomenu si na jeho první den ve školce, jak se mě držel za ruku a nechtěl pustit. Tehdy jsem ho přesvědčovala, že to zvládne. Dnes bych potřebovala, aby někdo přesvědčil jeho – nebo mě – že zvládneme být každý sám.

Všechno začalo nenápadně. Po maturitě Tomáš chvíli pracoval v supermarketu, pak šel na vysokou. Nedokončil ji. „Mami, škola není pro mě,“ řekl tehdy a já ho objala. „To nevadí, hlavně že jsi šťastný.“ Jenže štěstí se nekonalo. Práce střídal jako ponožky, žádná ho nebavila. Když přišla pandemie, zůstal doma úplně. „Teď to nemá cenu,“ říkal a já mu vařila obědy, prala prádlo a doufala, že se to zlomí.

Moje kamarádky mi záviděly – jejich děti už dávno žily po svém, některé i v zahraničí. „Aspoň nejsi sama,“ říkaly mi. Jenže já jsem sama byla. Tomáš byl fyzicky doma, ale duchem někde daleko. Večer seděl u počítače, přes den spal nebo koukal na televizi. Když jsem se ho ptala, co bude dělat dál, jen pokrčil rameny.

Jednou večer jsme seděli u stolu a já už to nevydržela: „Tomáši, nemyslíš, že bys měl začít žít svůj vlastní život? Najít si práci, možná i podnájem?“ Podíval se na mě s výrazem zraněného dítěte: „A proč bych měl odcházet? Vždyť je nám spolu dobře.“

Bylo mi do pláče. Opravdu je nám spolu dobře? Nebo jsem ho svou péčí připravila o schopnost postarat se sám o sebe? V noci jsem nemohla spát a přehrávala si v hlavě všechny ty roky – jak jsem mu vždycky všechno usnadňovala, omlouvala jeho neúspěchy před rodinou i známými. „On je citlivý,“ říkala jsem všem. Ale co když jsem ho tím jen utvrdila v tom, že nemusí nic měnit?

Jednoho dne přišla moje sestra Jana na návštěvu. „Ivano, ty ho musíš prostě vyhodit,“ řekla bez obalu. „Jinak nikdy nevyroste.“ Zírala jsem na ni v šoku: „To přece nejde! Je to můj syn!“ Jana jen pokrčila rameny: „A co ty? Ty už nejsi důležitá?“

Začala jsem si všímat věcí, které jsem dřív přehlížela – Tomáš nikdy nenakupuje, neumí zaplatit složenky, ani si neumí vyprat košili bez mé pomoci. Když jsem mu jednou řekla, že od teď si bude prát sám, urazil se a tři dny se mnou nemluvil.

Jednoho rána jsem našla na stole dopis od exekutora – Tomáš měl dluhy z nějakých online půjček. Srdce mi bušilo až v krku. „Tomáši! Co to má znamenat?“ křičela jsem zoufale. On jen sklopil hlavu: „Já nevím… nějak se to nahromadilo.“

Ten večer jsme měli největší hádku v životě. „Už toho mám dost! Nemůžeš žít věčně jako dítě! Musíš převzít odpovědnost!“ křičela jsem a slzy mi tekly po tvářích. Tomáš poprvé vypadal opravdu zlomeně: „Já nevím jak…“

Seděla jsem pak dlouho sama v kuchyni a přemýšlela – kde jsem udělala chybu? Byla jsem moc hodná? Měla jsem být přísnější? Nebo je to prostě doba? Všude kolem slyším o generaci mileniálů, kteří nechtějí dospět. Ale když je to vaše vlastní dítě, žádné teorie nepomůžou.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem si dovolila mluvit o svých pocitech – o strachu z osamělosti, o vzteku na Tomáše i na sebe samu. Psycholožka mi řekla: „Musíte mu dát prostor padnout. Jinak nikdy nevstane.“

Rozhodla jsem se udělat změnu. Přestala jsem vařit večeře pro dva, přestala prát jeho prádlo a platit za něj účty. První týdny byly hrozné – Tomáš byl naštvaný, hádal se se mnou a vyčítal mi, že ho nemám ráda. Ale pak se něco změnilo. Začal si hledat brigádu, poprvé si koupil vlastní jídlo a dokonce mi jednou uvařil k večeři těstoviny.

Jednoho dne přišel domů s úsměvem: „Mami, našel jsem si podnájem s kamarádem z práce.“ Bylo to jako rána do srdce – radost i smutek zároveň. Pomohla jsem mu sbalit věci a když odešel, seděla jsem dlouho v jeho pokoji a brečela.

Dnes je to půl roku, co Tomáš bydlí sám. Občas přijde na návštěvu – většinou když potřebuje poradit s něčím praktickým nebo když má chuť na moji svíčkovou. Náš vztah je jiný – dospělejší, upřímnější.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Kde je hranice mezi láskou a závislostí? Můžeme milovat své děti tak moc, až jim tím ublížíme? Co byste udělali vy na mém místě?