Prázdná lednice a srdce plné strachu: Můj život mezi obětmi a ztracenými sny

„Tomáši, už zase jsi nic nepřinesl domů? Jak si myslíš, že zaplatíme elektřinu?“ křičela jsem na svého syna, zatímco jsem zoufale hledala něco k jídlu v lednici, která zela prázdnotou. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi celý svět hroutí pod rukama. Bylo mi padesát tři let, žila jsem v paneláku na okraji Ostravy a každý den byl boj o přežití. Tomáš, můj jediný syn, byl už dávno dospělý, ale stále se nedokázal postavit na vlastní nohy. Pracoval jen příležitostně, většinu času trávil doma u počítače nebo s kamarády v hospodě.

„Mami, já se snažím… Ale dneska mě zase nevzali. Prý už mají dost brigádníků,“ odpověděl Tomáš tiše a ani se na mě nepodíval. Viděla jsem v jeho očích stud i bezmoc. Věděla jsem, že ho to trápí, ale zároveň jsem cítila vztek – na něj, na sebe, na celý svět. Kde jsme udělali chybu? Proč zrovna my musíme žít takhle?

Můj manžel Petr nás opustil před deseti lety. Odešel za jinou ženou a nechal mě samotnou s dítětem a hypotékou na krku. Od té doby jsem dělala všechno možné – uklízečku v nemocnici, prodavačku v supermarketu, dokonce i noční směny v továrně. Peníze ale nikdy nestačily. Každý měsíc jsem počítala koruny a modlila se, aby nám zbylo aspoň na rohlíky a mléko.

Jednoho večera jsem seděla u kuchyňského stolu a dívala se na Tomáše, jak bezcílně projíždí internet. „Tomáši, proč nejdeš aspoň na úřad práce? Nebo si nezkusíš najít něco přes známé?“ zeptala jsem se opatrně. On jen pokrčil rameny: „Mami, víš, že to není tak jednoduché. Všude chtějí praxi nebo školy… Já mám jen maturitu.“

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byl malý kluk. Měl tolik snů – chtěl být pilotem, hasičem, dokonce i spisovatelem. Teď seděl přede mnou zlomený mladý muž bez ambicí. Srdce mi pukalo bolestí i výčitkami. Možná jsem ho moc chránila. Možná jsem mu měla dřív říct pravdu o tom, jak je život těžký.

Jednoho dne přišla rána – přišla mi upomínka od banky. Pokud nezaplatím do týdne splátku hypotéky, přijdeme o byt. Seděla jsem v koupelně na studených dlaždicích a brečela jako malá holka. Tomáš mě našel a poprvé za dlouhou dobu mě objal: „Mami, to zvládneme. Něco vymyslím.“

Druhý den ráno odešel brzy z domu. Celý den jsem byla nervózní, nevěděla jsem, kde je. Když se večer vrátil, byl unavený a špinavý. „Našel jsem práci ve skladu,“ řekl zadýchaně. „Není to nic moc, ale aspoň něco.“ V tu chvíli jsem cítila směs úlevy a viny – musel až na dno, aby pochopil, že život není fér.

Začali jsme žít trochu lépe. Tomáš nosil domů peníze a já mohla zase koupit něco lepšího než jen levné párky a těstoviny. Ale napětí mezi námi nezmizelo. Často jsme se hádali kvůli maličkostem – on mi vyčítal, že ho tlačím do práce, já jemu jeho pasivitu.

Jednou večer přišla moje sestra Jana na návštěvu. „Aleno, proč si nenajdeš nějakého přítele? Nemůžeš být pořád sama,“ řekla mi u kávy. Jenže já už dávno zapomněla, co je to láska nebo radost. Celý život jsem obětovala Tomášovi – jeho potřebám, jeho budoucnosti.

Jednou v noci jsem nemohla spát a přemýšlela jsem nad svým životem. Co kdybych tehdy odešla s Petrem? Co kdybych Tomáše nechala víc padnout? Možná by byl dnes silnější… Nebo by mě nenáviděl? Tyhle otázky mě pronásledovaly každý den.

Jednoho dne Tomáš přišel domů pozdě večer a byl opilý. „Mami, já to nezvládám… Já nejsem jako ostatní,“ rozplakal se mi v náručí. Držela jsem ho pevně a poprvé za dlouhou dobu jsme spolu plakali oba.

Ráno bylo všechno jiné. Rozhodla jsem se jít za sociální pracovnicí a požádat o pomoc. Bylo to ponižující, ale věděla jsem, že už nemůžu dál sama bojovat. Tomáš začal chodit na terapie pro mladé lidi bez motivace. Pomalu se začal měnit – našel si nové kamarády, začal sportovat a dokonce si našel přítelkyni.

Dnes už je to lepší. Nejsme bohatí ani šťastní jako z reklamy na jogurt, ale máme jeden druhého a víme, že spolu zvládneme víc než sami.

Někdy si ale večer sednu ke stolu a ptám se sama sebe: Udělala jsem pro svého syna opravdu všechno? Nebo jsem mu tím vším vlastně ublížila? Co byste udělali vy na mém místě?