Když se domov změní v cizí místo: Příběh po návratu z nemocnice
„Mami, já fakt nemůžu. Mám práci, děti, a Honza je pořád na služebkách. Zkus si někoho najít, třeba pečovatelku.“
Slyším hlas své dcery Lucie v telefonu a cítím, jak mi slzy stékají po tváři. Sedím na posteli v malém panelákovém bytě na Proseku, kolem mě ticho, jen tikot hodin a vzdálený zvuk tramvaje. Je to první večer po návratu z nemocnice. Ještě před měsícem jsem byla ta, co pomáhá ostatním. Teď mám problém dojít si sama na záchod.
V nemocnici mi říkali: „Paní Novotná, rekonvalescence bude dlouhá. Budete potřebovat pomoc.“ Ale já jsem si to odmítala připustit. Vždyť jsem celý život zvládala všechno sama – rozvod, práci v knihovně, výchovu dvou dětí. Jenže teď mě tělo zradilo. Po operaci kyčle se mi špatně chodí, motá se mi hlava a každý pohyb je utrpením.
Zkouším se zvednout z postele. Opírám se o hůlku, ale noha bolí jako čert. V kuchyni je prázdná lednice a v koupelně koš plný prádla. Všechno je najednou tak těžké. Zvoní telefon – sousedka paní Hrdličková.
„Jano, potřebujete něco? Můžu vám donést polévku.“
„Děkuju, jste moc hodná… Asi bych potřebovala nakoupit.“
„To není problém. Ale víte, že byste tu neměla být sama? Měla byste mít někoho u sebe.“
Vím to. Ale kdo by tu byl? Syn Petr žije v Brně, má novou rodinu a volá jen občas. Lucie má vlastní starosti. Přátelé? Většina už odešla nebo jsou na tom podobně jako já.
Večer se snažím usnout, ale místo spánku přichází úzkost. Co když upadnu? Co když se něco stane a nikdo si toho nevšimne? Přemýšlím o domově důchodců – ale to je pro mě jako přiznat porážku.
Druhý den ráno zvoní zvonek. Otevírám dveře a za nimi stojí Lucie s unaveným výrazem.
„Mami, promiň… Nemohla jsem spát. Přijela jsem aspoň na chvíli.“
Objímám ji a cítím její napětí.
„Luci, nechci být na obtíž…“
„Nejsi na obtíž! Jen… já fakt nevím, jak to zvládneme. Máme toho doma moc.“
Sedíme spolu u stolu a mlčíme. Lucie se dívá do hrnku s kávou a já přemýšlím, jestli je lepší být sama nebo někomu komplikovat život.
Odpoledne přijde pečovatelka z městského úřadu. Mladá holka jménem Monika.
„Dobrý den, paní Novotná. Budu k vám chodit dvakrát týdně – nákup, úklid, pomoc s hygienou.“
Cítím stud a vztek zároveň. Jsem opravdu už takhle neschopná? Když Monika odchází, mám pocit, že mi někdo vzal poslední kousek důstojnosti.
Večer volá Petr.
„Mami, slyšel jsem od Lucie… Nechceš přijet k nám do Brna aspoň na pár týdnů?“
„Petře, nechci vám narušovat život. Máš malého Matýska…“
„Ale jsi naše máma! Nějak to zvládneme.“
Cítím vděčnost i strach. Co když už nikdy nebudu soběstačná? Co když budu pořád jen přítěž?
Další dny jsou jako v mlze. Snažím se cvičit podle pokynů fyzioterapeutky, ale pokroky jsou pomalé. Monika je milá, ale cizí člověk v mém bytě mi připomíná moji slabost.
Jednou večer slyším hádku na chodbě – sousedé se hádají kvůli hlučné televizi. Najednou mi dojde, jak moc mi chybí obyčejný ruch života kolem. Jak moc mi chybí pocit, že někam patřím.
Jednoho dne přijde Lucie s dětmi.
„Mami, děti tě chtěly vidět.“
Malý Tomášek mi podává obrázek: „Babičko, až budeš zdravá, půjdeme spolu na hřiště.“
Usměju se přes slzy.
Po jejich odchodu sedím u okna a dívám se na šedé paneláky kolem sebe. Přemýšlím o tom, kolik starých lidí tu žije stejně osaměle jako já. Kolik z nás se bojí požádat o pomoc? Kolik z nás má pocit, že už nejsme potřební?
Začínám psát dopis Petru: „Možná bych přece jen přijela na pár týdnů…“
Ale pořád váhám. Je lepší být sama ve svém bytě a mít klid? Nebo riskovat ponížení a závislost na rodině?
Možná největší odvaha není přežít operaci nebo bolest – ale přiznat si, že potřebuju druhé lidi.
Co byste udělali vy? Zůstali byste doma sami za každou cenu, nebo byste přijali pomoc rodiny i za cenu ztráty části své nezávislosti?