Šokující pravda: Jak moje švagrová předstírala těhotenství, aby nemusela pracovat a mohla zůstat u nás

„Ivano, prosím tě, můžeš mi podat ten polštář? Bolí mě záda…“ ozvalo se z obýváku. Zuzana ležela na gauči, ruce si opatrně pokládala na břicho a v očích měla výraz utrpení. Bylo to už třetí týden, co u nás bydlela. Prý ji opustil přítel a ona nemá kam jít. Můj muž Petr, její bratr, byl samozřejmě pro, abychom jí pomohli. Ale já už tehdy cítila v žaludku podivný neklid.

„Tady máš,“ podala jsem jí polštář a snažila se usmát. „Chceš něco k jídlu?“

„Ne, děkuju. Jenom kdybych mohla zůstat ještě pár týdnů… Dokud se trochu nezotavím. Těhotenství je fakt náročné.“

Zuzana nikdy nebyla zrovna pracovitá. Práci střídala jako ponožky, často si stěžovala na kolegy nebo šéfy. Ale teď, když tvrdila, že čeká dítě, bylo by kruté ji vyhodit. Petr byl dojatý, jak se jeho sestra snaží být silná. Já jsem ale začala vnímat drobné nesrovnalosti.

Jednou večer jsem zaslechla Zuzanu, jak telefonuje s kamarádkou. „Hele, fakt to žeru. Ivana mi nosí jídlo až do postele! A Petr? Ten by mi snad koupil i auto, kdybych si řekla.“ Ztuhla jsem. Bylo to jako ledová sprcha. Opravdu si z nás dělá legraci?

Další dny jsem ji pozorovala. Nevolnosti měla jen tehdy, když bylo potřeba něco uklidit nebo uvařit. Když přišla návštěva, hned se chlubila ultrazvukem – ale nikdy ho neukázala. Prý ho má v mobilu, ale mobil byl vždycky vybitej nebo někde zapadlý.

Jednoho dne jsem to už nevydržela a svěřila se kamarádce Lucii. „Ivano, musíš zjistit pravdu. Tohle není normální,“ řekla mi rozhodně. Dodala mi odvahu.

Večer jsem si sedla k Petrovi. „Petře, myslíš, že je Zuzana opravdu těhotná?“

Zamračil se. „Co tím myslíš? Samozřejmě že je! Vždyť to říká.“

„Ale nikdy jsme neviděli žádný důkaz. Nechodí k lékaři, nemá žádné papíry…“

Petr se rozčílil: „To by nám přece neudělala! Je to moje sestra!“

Ale já už byla rozhodnutá. Druhý den ráno jsem Zuzaně nabídla, že ji doprovodím na gynekologii – prý má kontrolu. Zbledla a začala koktat: „Víš… dneska mi volali, že doktorka onemocněla…“

„To je zvláštní,“ řekla jsem klidně. „Zavolám tam a přeobjednám tě.“

Zuzana vybuchla: „Proč mi nevěříš? Jsem těhotná! Chceš mě vyhodit na ulici?“

V tu chvíli přišel Petr a slyšel jen poslední větu. „Ivano! To už přeháníš!“ křikl na mě.

Celý den mezi námi viselo napětí jako bouřkový mrak. Večer jsem našla Zuzanu v kuchyni s mobilem v ruce. Plakala.

„Zuzano, prosím tě… řekni mi pravdu,“ zašeptala jsem.

Dlouho mlčela. Pak se jí zlomil hlas: „Já… nejsem těhotná. Nemám kam jít a bála jsem se, že mě vyhodíte.“

V tu chvíli se mi sevřelo srdce. Byla jsem naštvaná i smutná zároveň.

Petr stál ve dveřích a nevěřícně kroutil hlavou.

„Proč jsi nám to udělala?“ zeptal se tiše.

Zuzana se rozplakala ještě víc: „Všichni ode mě pořád něco čekají… Já prostě nezvládám život tak jako vy dva.“

Seděli jsme tam dlouho v tichu. Nakonec jsme se rozhodli – Zuzana musí odejít, ale pomůžeme jí najít práci i bydlení. Bylo to těžké rozhodnutí, ale věděli jsme, že jinak by to nikdy neskončilo.

Dnes už je Zuzana pryč a náš byt je zase klidný. Ale pořád ve mně hlodá otázka: Kde je hranice mezi pomocí a tím, že si necháme ubližovat? Jak poznat, kdy už je potřeba říct dost – i když jde o rodinu?

Co byste udělali vy na mém místě?