Mezi dvěma ohni: Jak jsem přežila válku mezi matkou a tchyní

„Tohle nebudeš mít na svatbě! To je nevkusné!“ křičela máma, zatímco držela v ruce vzorek ubrusu, který mi včera přinesla tchyně. Stála jsem mezi nimi v kuchyni našeho bytu v Brně a měla pocit, že se mi rozpadá svět. Petr seděl v obýváku, schovaný za notebookem, a dělal, že neslyší. Ale já věděla, že slyší všechno.

„Aleno, prosím tě, vždyť je to jen ubrus,“ snažila se tchyně Jana zachovat klid, ale její hlas zněl napjatě. „Moje rodina je na tyhle vzory zvyklá, je to tradice.“

Máma se ušklíbla. „Tradice? U nás se tohle nikdy nedávalo. A navíc – svatba je přece hlavně o nevěstě! O mojí dceři!“

Cítila jsem, jak se mi třesou ruce. „Mami, Jano… prosím vás…“ začala jsem tiše, ale obě mě přerušily.

„Ty se do toho nepleť, Lucko! Ty máš být šťastná a neřešit detaily,“ mávla máma rukou.

„Ale právě proto bychom jí měly dát prostor rozhodnout si to sama,“ namítla Jana.

A tak to šlo pořád dokola. Každý den nové téma: dort (čokoládový nebo ovocný?), hudba (živá kapela nebo DJ?), hosté (koho pozvat a koho ne?). Každá chtěla mít poslední slovo. Petr se mi večer omlouval: „Promiň, lásko, já fakt nevím, co s tím dělat. Máma je tvrdohlavá, ale tvoje taky.“

Někdy jsem měla chuť utéct. V práci jsem byla podrážděná, kolegyně si všimly, že nejsem ve své kůži. „Lucko, co se děje?“ ptala se mě jednou Iveta při obědě v jídelně.

„To je na dlouho…“ povzdechla jsem si a vyprávěla jí o nekonečných hádkách doma.

„To znám,“ řekla Iveta soucitně. „Moje tchyně mi taky pořád mluví do života. Ale musíš si dupnout. Jinak tě převálcují.“

Jenže jak? Když jsem se pokusila říct mámě, že bych chtěla něco podle sebe, rozplakala se: „Takže moje názory už tě nezajímají? Po všem, co jsem pro tebe udělala?“ A když jsem se snažila být asertivní vůči Janě, urazila se a přestala mi volat.

Jednoho večera jsme s Petrem seděli na gauči a mlčky koukali na televizi. Najednou Petr vypnul zvuk a otočil se ke mně: „Lucko… nechceš tu svatbu prostě zrušit? Nebo aspoň odložit? Takhle to nemá cenu.“

Zamrazilo mě. Tolik jsem se těšila na ten den – měla to být oslava naší lásky. Ale místo toho jsem měla pocit, že žiju noční můru.

„Nechci to vzdát,“ řekla jsem tiše. „Ale už nevím, jak dál.“

Další den jsem si vzala volno a šla na procházku do Lužánek. Sedla jsem si na lavičku a rozplakala se. Najednou vedle mě usedla starší paní a podala mi kapesník.

„Děkuju,“ hlesla jsem.

„Svatba?“ zeptala se s úsměvem.

Přikývla jsem.

„Já měla podobné trápení,“ řekla tiše. „Ale víte co? Nakonec je důležité jen to, jak se cítíte vy dva. Ostatní to časem pochopí.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě večer doma. Rozhodla jsem se napsat oběma maminkám dopis – každé zvlášť. Vysvětlila jsem jim, jak moc mě jejich hádky bolí a že chci mít svatbu podle našich představ s Petrem. Že je mám ráda, ale potřebuju prostor dýchat.

Máma mi druhý den volala v slzách: „Promiň, Lucko… Já jen chtěla, aby to bylo dokonalé.“

Jana přišla osobně: „Máš pravdu. Nechala jsem se unést. Chci být dobrá tchyně.“

Nebyl to konec všech problémů – občas si ještě rýply nebo pohádaly kvůli maličkostem. Ale už jsem věděla, že musím stát za sebou i za námi s Petrem.

Svatba nakonec byla krásná – i když ubrusy byly obyčejné bílé a dort byl napůl čokoládový a napůl ovocný. Obě maminky plakaly dojetím a já cítila úlevu i hrdost.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké najít rovnováhu mezi tím, co chtějí druzí a co chci já? Máte taky zkušenost s tím, že vás rodina tlačila do kouta? Jak jste to zvládli vy?