Když láska dostane cenovku: Příběh rodiny Novotných, kde kalkulačka rozhoduje o štěstí

„To myslíš vážně, Tomáši?“ ptám se a v ruce svírám účtenku z Tesca. „Opravdu chceš, abych ti přesně spočítala, kolik jsem utratila za mléko a chleba?“

Tomáš sedí u stolu, před sebou otevřený notebook a kalkulačku. „Ano, Anno. Myslím, že je fér, abys přispívala třiceti procenty na domácnost. Já vydělávám víc, ale ty taky pracuješ. Takže to rozdělíme podle příjmů.“

V tu chvíli se mi v hlavě roztočí kolotoč myšlenek. Vždycky jsme všechno dělali spolu – vařili, uklízeli, platili účty. Nikdy jsme nepočítali, kdo co dává nebo kolik kdo udělal. Ale teď? Najednou je všechno na procenta.

„Dobře,“ odpovím chladně. „Ale pak budu dělat jen sedmdesát procent domácích prací. Zbytek si zařiď sám.“

Tomáš se zasměje, myslí si, že žertuji. Ale já to myslím vážně. Druhý den ráno nechávám jeho košile nevyžehlené a jeho oblíbený hrnek od kávy neumytý ve dřezu. Děti – naše dvojčata Klára a Filip – si stěžují: „Mami, proč je v lednici takový nepořádek?“

„Zeptejte se tatínka,“ odpovím jim tiše.

Začínáme žít vedle sebe jako spolubydlící. Tomáš si vede tabulku v Excelu, kde zapisuje každý nákup, já si píšu seznam domácích prací a škrtám ty, které už nejsou moje starost. Večer sedíme naproti sobě u stolu a mlčíme. Děti se ptají, proč už nechodíme společně na procházky do Stromovky.

Jednou večer slyším Tomáše telefonovat s jeho matkou. „Mami, Anička se úplně změnila. Nevím, co mám dělat.“

Jeho matka Jana mi druhý den volá: „Anno, co se to u vás děje? Tomáš je nešťastný.“

„A já snad ne?“ vybuchnu do telefonu. „Celý život jsem všechno dělala automaticky. Teď mám pocit, že jsem jen služka s kalkulačkou.“

Jana mlčí a pak tiše řekne: „Možná byste si měli promluvit. Opravdu promluvit.“

Ale jak? Když Tomáš přijde domů z práce, sedne si k televizi a já jdu do ložnice číst knihu. Děti jsou mezi námi jako mosty i zdi zároveň.

Jednoho dne přijde Klára domů uplakaná. „Ve škole se mi smáli, že máme doma rozpočet na lásku.“

To mě zasáhne víc než cokoli jiného. Sednu si k ní na postel a obejmu ji. „To není pravda, Klárko. Jen jsme s tátou trochu zmateni.“

Večer čekám na Tomáše v kuchyni. „Musíme si promluvit,“ začnu.

„O čem?“ zeptá se bez zájmu.

„O nás. O tom, co se z nás stalo.“

Tomáš chvíli mlčí a pak řekne: „Myslel jsem, že to bude spravedlivé. Nechtěl jsem tě ranit.“

„Ale ranil jsi mě,“ odpovím tiše. „A já tebe taky. Myslela jsem, že když ti ukážu, jaké to je počítat všechno na procenta, pochopíš.“

Tomáš se na mě podívá poprvé po dlouhé době do očí. „A pochopil jsem. Ale nevím, jak to napravit.“

Sedíme dlouho v tichu. Pak přijde Filip a ptá se: „Můžeme jít zase všichni spolu na hřiště?“

Podíváme se s Tomášem na sebe a oba kývneme.

Začínáme pomalu hledat cestu zpět k sobě. Přestáváme počítat každou korunu i každou minutu práce. Učíme se znovu mluvit – o strachu z budoucnosti, o únavě i o tom, jak těžké je někdy být fér.

Jednou večer sedíme s Tomášem na balkoně a díváme se na Prahu pod námi.

„Myslíš, že jsme to mohli udělat jinak?“ zeptám se.

Tomáš mě chytne za ruku: „Možná ano. Ale hlavní je, že jsme to nevzdali.“

A já přemýšlím: Proč jsme museli zajít tak daleko? Musí být v lásce vždycky někdo vítěz a někdo poražený? Co si o tom myslíte vy?