Dost už! Moje domácnost není penzion: Příběh o rodinných hranicích a odvaze říct dost
„To už si snad děláte srandu!“ vyhrkla jsem, když jsem v neděli ráno vkročila do obýváku a zakopla o další dvě obrovské cestovní tašky. V televizi běžel fotbal, na gauči se rozvaloval bratránek Petr v mém županu a z kuchyně se linula vůně kávy, kterou si vařila teta Alena. Můj muž Tomáš seděl u stolu s hlavou v dlaních a naše dcera Klárka se marně snažila najít místo, kam by si mohla sednout ke snídani.
„Marie, prosím tě, nebuď taková. Vždyť jsme rodina,“ ozvala se teta Alena a usmála se na mě tím svým unaveným úsměvem, který vždycky znamenal: ‚Já za to nemůžu, ale potřebuju tě.‘
Jenže já už nemohla. Už několik měsíců se náš byt v paneláku na Jižním Městě proměnil v průchozí dům. Každý týden někdo volal: „Marie, můžeme u vás přespat? Máme v Praze školení.“ „Marie, potřebujeme na víkend postel, opravují nám byt.“ „Marie, děti mají závody, můžeme k vám?“
Ze začátku jsem byla ráda. Vždyť rodina je přece to nejdůležitější. Ale postupně jsem začala ztrácet pocit domova. Všude cizí věci, cizí smích, cizí starosti. Najednou jsem neměla ani chvíli klidu. Tomáš se mi vyhýbal pohledem a Klárka byla pořád podrážděná.
Ten den jsem bouchla dveřmi od ložnice a rozbrečela se. „Tohle přece není normální!“ šeptala jsem sama sobě. „Kdy naposledy jsme byli jen my tři? Kdy jsme si dali večeři bez toho, aby někdo cizí seděl u stolu?“ Vzpomněla jsem si na loňské Vánoce, kdy jsme měli doma osm lidí navíc a já místo pohody jen vařila, uklízela a poslouchala stížnosti.
Večer jsem si sedla s Tomášem do kuchyně. „Musíme si promluvit,“ začala jsem opatrně.
Tomáš jen přikývl. „Já vím. Už je to moc. Ale jak jim to řekneš? Vždyť jsou to tvoji… naši…“
„Já už nemůžu,“ zašeptala jsem. „Chci zpátky svůj domov. Chci mít klid. Chci mít zase pocit, že tady patřím.“
Druhý den ráno jsem svolala rodinnou radu. Teta Alena, Petr i sestřenice Jana seděli u stolu a čekali, co přijde.
„Musím vám něco říct,“ začala jsem a cítila, jak se mi třesou ruce. „Mám vás ráda, ale poslední měsíce je toho na mě moc. Náš byt není penzion. Potřebujeme s Tomášem a Klárkou zase trochu soukromí. Prosím vás, abyste si našli jiné ubytování na příště.“
Ticho bylo tak husté, že by se dalo krájet.
„Ale Marie… vždyť jsme ti nikdy neudělali nic zlého,“ ozvala se Jana.
„To není o tom,“ snažila jsem se vysvětlit. „Jen už to nezvládám. Potřebuju svůj prostor.“
Petr se zamračil: „Takže už nejsme vítaní? To je pěkné… Po všem, co jsme pro tebe udělali?“
Cítila jsem slzy v očích, ale zůstala jsem pevná. „Nejde o to, že vás nemám ráda. Ale musím chránit sebe a svou rodinu.“
Teta Alena vstala a beze slova odešla do pokoje balit věci. Jana jen pokrčila rameny a Petr si nasadil sluchátka.
Ten den byl v bytě zvláštní klid. Nikdo nemluvil, nikdo se nesmál. Večer jsme s Tomášem seděli na balkoně a dívali se na světla města.
„Udělala jsi dobře,“ řekl tiše Tomáš a vzal mě za ruku.
Ale já měla v srdci prázdno a výčitky. Co když už mě nikdy nepozvou na rodinnou oslavu? Co když mě budou pomlouvat? Co když jsem ztratila rodinu?
Další týdny byly těžké. Telefonáty utichly, zprávy od příbuzných byly strohé nebo žádné. Klárka byla šťastnější – měla zase svůj pokoj jen pro sebe – ale já měla pocit viny.
Jednou večer mi zavolala maminka: „Marie, slyšela jsem, co se stalo. Víš co? Já tě chápu. Taky bych to už nevydržela. Ale neboj se – kdo tě má rád, ten to pochopí.“ Rozplakala jsem se úlevou.
Postupně se vztahy začaly hojit. S Janou jsme si napsaly dlouhý e-mail, kde mi přiznala, že mě vlastně obdivuje za odvahu říct dost. Petr mi po čase poslal fotku z nového bytu s poznámkou: „Už mám svůj klid – díky za nakopnutí.“ Teta Alena mi poslala pohled z lázní.
A já? Naučila jsem se říkat ne – nejen rodině, ale i v práci nebo kamarádům. Zjistila jsem, že chránit své hranice není sobecké – je to nutné pro přežití.
Někdy večer sedím na gauči s Tomášem a Klárkou a poslouchám ticho našeho bytu. A přemýšlím: Proč je pro nás Čechy tak těžké říct si o svůj prostor? Proč máme pocit viny, když chráníme sami sebe? Co byste udělali vy na mém místě?