Obětuji vlastní štěstí kvůli mamině a sestřině pohodlnosti?

„Ivano! Kde jsi zase s tou večeří?“ ozvalo se z obýváku, kde máma ležela na gauči s mobilem v ruce. V kuchyni jsem stála u plotny a míchala omáčku, zatímco v hlavě mi vířily myšlenky. Bylo mi třicet tři a připadala jsem si jako služka ve vlastním domě. Sestra Lenka se právě vrátila z práce, hodila kabelku na židli a bez pozdravu zamířila do koupelny.

„Ivano, mohla bys mi vyprat prádlo? Zítra mám rande,“ křikla přes chodbu. Zhluboka jsem se nadechla, abych nevybuchla. Tohle bylo každý den. Máma po rozvodu nikdy nenašla sílu začít znovu pracovat, a Lenka? Ta si zvykla, že všechno zařídím já.

Když jsem byla malá, táta nás opustil a máma se zhroutila. Tehdy jsem slíbila sama sobě, že nás nikdy nenechám padnout na dno. V patnácti jsem chodila na brigády, abychom měly na nájem. V devatenácti jsem místo vysoké školy nastoupila do práce, protože někdo musel platit účty. A teď? Teď jsem pořád tady, v našem malém panelákovém bytě na Jižním Městě, kde se čas zastavil někdy v devadesátých letech.

„Ivano, slyšíš mě vůbec?“ Mámin hlas mě vytrhl z myšlenek. „Máš tam připálenou omáčku!“

„Už to bude,“ odpověděla jsem tiše a snažila se potlačit slzy. V posledních týdnech mě začala pronásledovat otázka: Proč pořád všechno dělám jen já? Proč si máma a Lenka myslí, že je to samozřejmé?

Ten večer jsem seděla u stolu s talířem před sebou a poslouchala, jak si máma stěžuje na život a Lenka vypráví o svých plánech na víkend. Nikdo se nezeptal, jak se mám já. Nikdo si nevšiml, že jsem unavená až na kost.

Po večeři jsem šla do svého pokoje a otevřela notebook. Na Facebooku mi blikala zpráva od Petra. Znali jsme se už roky – byl to spolužák z gymplu, který teď žil v Brně. Před měsícem jsme se náhodou potkali na srazu a od té doby jsme si psali skoro každý den.

„Ivčo, nechceš přijet na víkend? Ukážu ti Brno, půjdeme na koncert a třeba i do kina… Chybíš mi,“ stálo ve zprávě.

Srdce mi poskočilo radostí i strachem zároveň. Byla to šance na něco nového. Na vlastní život. Ale co máma a Lenka? Kdo jim uvaří? Kdo zaplatí složenky?

Druhý den ráno jsem seděla s kávou u stolu a sbírala odvahu. „Mami, Leni… Mám pro vás novinu. Petr mě pozval na víkend do Brna. Ráda bych jela.“

Máma se zamračila: „A kdo nám tu bude vařit? Víš přece, že mám ty záda…“

Lenka protočila oči: „To si děláš srandu? Já mám v sobotu rande a potřebuju pomoct s účesem!“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. „A co já? Co když chci taky něco zažít? Nejsem vaše služka!“ vyhrkla jsem.

Nastalo ticho. Máma se rozplakala: „Tak běž! Stejně už tě nezajímáme…“

Lenka uraženě odešla do pokoje a práskla dveřmi.

Celý den jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Večer mi Petr volal: „Ivčo, přijedeš?“ Jeho hlas byl plný naděje.

„Nevím… Je to složité,“ odpověděla jsem zlomeně.

„Ale proč pořád myslíš jen na ostatní? Co ty sama?“

Petr měl pravdu. Ale pocit viny mě svíral jako ledový obklad kolem srdce.

Další dny byly jako zlý sen. Máma se mnou nemluvila, Lenka byla protivná a doma panovalo napětí. V práci jsem byla unavená, kolegyně Jana si všimla mého stavu.

„Ivano, co se děje?“ zeptala se starostlivě.

Rozbrečela jsem se jí na rameni: „Už nemůžu dál… Všechno je jen na mně.“

Jana mě objala: „Musíš myslet i na sebe. Jinak tě to zničí.“

Ten večer jsem seděla v kuchyni a dívala se na mámu i Lenku. „Potřebuju změnu,“ řekla jsem tiše. „Chci jet do Brna za Petrem.“

Máma jen pokrčila rameny: „Dělej si co chceš.“

Lenka mlčela.

Poprvé za dlouhou dobu jsem cítila úlevu i strach zároveň. Zabalila jsem si věci a ráno vyrazila na nádraží.

Cesta vlakem byla jako cesta do jiného světa. Petr mě čekal na peróně s úsměvem a otevřenou náručí.

V Brně jsme chodili po kavárnách, smáli se a povídali si dlouho do noci. Poprvé po letech jsem měla pocit, že žiju pro sebe.

Když jsem se v neděli večer vracela domů, věděla jsem, že už nikdy nechci zpátky do starých kolejí.

Doma mě čekalo ticho. Máma seděla u televize, Lenka byla pryč.

„Bylo ti dobře?“ zeptala se máma bez emocí.

„Ano,“ odpověděla jsem pevně. „A chci to zažívat častěji.“

Máma jen pokrčila rameny: „Tak si žij svůj život.“

V tu chvíli mi došlo, že jejich pohodlnost je jejich volba – ne moje povinnost.

Od té doby jezdím za Petrem pravidelně a učím se říkat ne. Není to snadné – pocit viny mě občas stále dohání. Ale poprvé v životě mám pocit, že žiju svůj vlastní příběh.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Je sobectví chtít být šťastná? Kde končí rodinná oběť a začíná právo na vlastní život?