Můžeme odpustit rodinný dluh? Příběh, který roztrhl naše manželství

„To snad nemyslíš vážně, Tomáši!“ vyhrkla jsem a hlas se mi zlomil. Stála jsem v naší malé kuchyni, ruce zabořené do dřezu plného špinavého nádobí, a v hlavě mi hučelo. Tomáš seděl u stolu, zíral do stolu a mezi prsty žmoulal účtenku z Tesca. „Mami s tátou to teď taky nemají lehké. Nemůžeme po nich chtít ty peníze zpátky,“ řekl tiše.

V tu chvíli jsem měla chuť rozbít talíř o zem. Pět let. Pět let uplynulo od chvíle, kdy jsme Tomášovým rodičům půjčili dvě stě tisíc korun. Tehdy jsme byli plní naděje, že nám je vrátí do roka, jak slíbili. Ale roky plynuly, sliby se rozplývaly a teď, když nám hrozí exekuce kvůli hypotéce, Tomáš odmítá cokoliv řešit.

„A co my? Co naše děti?“ zvýšila jsem hlas. „Myslíš, že je fér, abychom my teď neměli na školní výlet pro Aničku jen proto, že tvoji rodiče nejsou schopní splatit dluh?“

Tomáš se na mě podíval pohledem plným bolesti a viny. „To nejsou jen tak nějací dlužníci. Jsou to moji rodiče. Pomohli nám tolikrát…“

„Ale nikdy ne takhle,“ skočila jsem mu do řeči. „Nikdy nám nedali dvě stě tisíc! A když už jsme u toho – kdy naposledy nám vlastně pomohli?“

V kuchyni zavládlo ticho. Slyšela jsem tikání hodin a tlumené hlasy dětí z obýváku. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsme s Tomášem počítali každou korunu, na jeho nevyspalé oči a moje zoufalé pokusy ušetřit na jídle.

Ten dluh byl jako stín, který se vkrádal do každého našeho rozhovoru. Když jsme před pěti lety podepisovali smlouvu o půjčce – ano, dokonce jsme to dali na papír! – cítila jsem se silná a velkorysá. Byli jsme mladí, oba jsme měli práci a věřili jsme, že když pomůžeme rodině, všechno se nám vrátí.

Jenže pak přišla pandemie, Tomáš přišel o práci v autodílně a já musela na zkrácený úvazek v knihovně. Peníze se rozkutálely rychleji než voda mezi prsty. A Tomášovi rodiče? Nejprve slibovali, že začnou splácet hned, jak prodají chatu v Orlických horách. Jenže chata se neprodala dodnes.

Začala jsem být protivná i sama sobě. Každý měsíc jsem připomínala Tomášovi ten dluh. On vždycky jen pokrčil rameny nebo změnil téma. Jednou jsem dokonce napsala jeho matce SMSku: „Myslíte, že byste mohli začít splácet?“ Odpověděla mi až za týden: „Teď to nejde, máme moc výdajů.“

A tak jsme žili dál – v napětí, v tichu, v nevyřčených výčitkách. Naše manželství se začalo drolit jako starý omítka.

Jednoho večera jsem seděla u počítače a prohlížela výpis z účtu. Zase jsme byli v minusu. Děti spaly a Tomáš se díval na fotbal. Najednou jsem to nevydržela a rozplakala se nahlas.

Tomáš přišel ke mně a objal mě zezadu. „Promiň,“ zašeptal. „Já prostě nevím, co mám dělat.“

„Musíš si vybrat,“ řekla jsem tiše. „Buď budeme dál mlčet a dusit to v sobě, nebo jim řekneš pravdu – že už to nezvládáme.“

Dlouho mlčel. Pak přikývl.

Druhý den jsme jeli k jeho rodičům do Pardubic. Cestou v autě bylo dusno. Děti vzadu hrály slovní fotbal a já si v duchu připravovala řeč.

Tomášova maminka otevřela dveře s úsměvem: „Jé, děti moje! Pojďte dál.“

Sedli jsme si ke stolu s bábovkou a kávou. Tomáš chvíli mlčel, pak spustil: „Mami, tati… musíme si promluvit.“

Jeho otec zvedl oči od novin: „Co se děje?“

Tomáš polkl a začal vysvětlovat naši situaci – hypotéka, práce, děti… Nakonec řekl: „Potřebujeme aspoň část těch peněz zpátky.“

Jeho matka zbledla: „Ale Tomáši… vždyť víš, že teď nemáme…“

„My taky ne,“ řekla jsem tiše.

Následovala hádka – plná výčitek, slz a starých křivd. Tomášova matka nám vyčetla, že jsme nevděční; jeho otec řekl něco o tom, že rodina si má pomáhat bez podmínek.

Odjeli jsme domů s pocitem hanby i úlevy zároveň. Aspoň už to nebylo tajemství.

Dny plynuly a nic se nedělo. Pak přišel dopis – Tomášovi rodiče poslali deset tisíc korun s omluvou, že víc nemohou.

Seděla jsem u stolu s dopisem v ruce a nevěděla, jestli mám brečet nebo se smát.

Od té doby je mezi námi napětí. S Tomášem spolu mluvíme méně než dřív. Děti cítí napětí ve vzduchu. A já přemýšlím: Je lepší odpustit rodině dluh a přijít o peníze – nebo trvat na svém a riskovat rozpad vztahů?

Někdy si říkám: Kde je vlastně hranice mezi pomocí a zneužitím důvěry? A dá se vůbec rodinný dluh někdy opravdu odpustit?