Vyhozená z domova kvůli těhotenství: Po deseti letech přišli prosit o pomoc

„Tak co budeš dělat, když už jsi tak chytrá?“ křičela na mě máma, zatímco táta stál v rohu kuchyně s rukama založenýma na prsou. V očích měl zklamání, které mě bodalo hlouběji než všechny výčitky. Byla jsem v maturitním ročníku, měla před sebou poslední zkoušky, a místo toho jsem držela v ruce těhotenský test s dvěma čárkami. Petr stál vedle mě, bledý jako stěna, ale držel mě za ruku. „Neboj se, zvládneme to,“ šeptal mi do ucha, ale jeho hlas se třásl.

„Tady už nemáš co dělat,“ pronesl táta ledově. „Jestli si myslíš, že tě budeme živit i s tím tvým bastardem, tak to jsi na omylu.“ Máma plakala, ale neudělala nic, aby mě zastavila, když jsem si balila věci do starého batohu. Bylo mi osmnáct a najednou jsem byla bez domova.

Petr mě vzal k sobě do malého bytu na sídlišti v Ostravě. Jeho rodiče byli rozvedení a matka žila v Německu, takže jsme byli opravdu sami. První týdny byly peklo. Peníze nám rychle docházely, Petr pracoval po večerech v supermarketu a já chodila na brigády do pekárny. Každý den jsem se budila s pocitem viny a vzteku – na rodiče, na sebe, na celý svět.

Jednou večer jsem seděla na parapetu a dívala se na světla města. „Myslíš, že nám někdy odpustí?“ zeptala jsem se Petra. On jen pokrčil rameny. „Možná až uvidí malou.“

Narodila se nám dcera Anička. Byla nádherná, ale já byla unavená, vyčerpaná a často jsem brečela do polštáře. Petr byl skvělý táta, ale hádali jsme se kvůli každé hlouposti – kvůli penězům, kvůli únavě, kvůli tomu, že jsme neměli nikoho, kdo by nám pomohl. Když Aničce byly tři měsíce, přišla mi sms od mámy: „Doufám, že jsi šťastná.“ Nic víc.

Roky plynuly. Petr si dodělal školu dálkově a našel práci v IT firmě. Já jsem po mateřské nastoupila jako asistentka ve školce. Bylo to těžké – každý den jsem potkávala maminky s babičkami po boku a cítila jsem bodnutí závisti. S rodiči jsem nemluvila. Občas jsem je zahlédla ve městě – máma se dívala jinam, táta dělal, že mě nevidí.

Když bylo Aničce osm let, začala se ptát: „Proč nemám babičku a dědu?“ Vždycky jsem něco zamumlala o tom, že jsou daleko nebo že mají moc práce. Pravda byla příliš bolestivá.

Jednoho dne mi zazvonil telefon. Neznámé číslo. „Tady je tvoje máma,“ ozvalo se na druhém konci. „Táta je nemocný. Potřebujeme pomoct.“

Zamrazilo mě. Po deseti letech ticha najednou volají? Chtěla jsem zavěsit, ale slyšela jsem v jejím hlase zoufalství. „Prosím tě… nemáme nikoho jiného.“

Petr mě objal: „Je to tvoje rozhodnutí.“

Šla jsem za nimi do jejich bytu na druhém konci Ostravy. Táta seděl shrbený v křesle, vypadal menší a slabší než kdy dřív. Máma měla kruhy pod očima a ruce se jí třásly.

„Potřebujeme pomoct s nákupy… s doktory… já už to sama nezvládám,“ šeptala máma.

Seděla jsem tam jako cizí člověk. Vzpomněla jsem si na tu noc před deseti lety – na jejich slova, na ten pocit odmítnutí. Ale taky jsem viděla jejich stáří a bezmoc.

„Proč jste mi to udělali?“ zeptala jsem se tiše.

Máma začala plakat: „Byli jsme hloupí… báli jsme se, co řeknou lidi… Nevěděli jsme si rady.“

Táta mlčel dlouho, pak řekl: „Byl jsem tvrdohlavý… Odpustíš nám někdy?“

Nevěděla jsem, co říct. Chtěla jsem křičet, chtěla jsem odejít – ale taky jsem cítila lítost a možná i soucit.

Začala jsem jim pomáhat. Vozila jsem tátu k lékaři, nakupovala jim jídlo, občas přivedla Aničku. Pomalu jsme si začali povídat – nejdřív o počasí, pak o minulosti.

Jednou večer mi máma řekla: „Děkuju ti… Nezasloužíme si to.“

Možná ne. Ale život není černobílý.

Někdy si říkám: Udělala bych to znovu? Dokázala bych odpustit? Nebo bych měla být tvrdší? Co byste udělali vy na mém místě?