Když jsem babičku požádala, aby na mě přepsala byt: Pravda o lásce, důvěře a rodině

„Proč mi nevěříš, babi? Vždyť jsem tvoje jediná vnučka!“ vyhrkla jsem a hlas se mi zlomil. Stála jsem uprostřed kuchyně v našem starém pražském bytě, kde to vonělo po čerstvě upečeném perníku a kde jsem prožila celé dětství. Babička Marie seděla u stolu, ruce složené v klíně, a dívala se na mě pohledem, který jsem u ní nikdy předtím neviděla – směs smutku, strachu a snad i zrady.

„Lucinko, tohle není jen tak. Byt je jediná jistota, kterou mám. A co když… co když se něco pokazí?“ odpověděla tiše. Její hlas byl rozechvělý a já poprvé v životě pocítila, jak hluboká propast mezi námi může vzniknout kvůli jedné jediné věci.

Vždycky jsem si myslela, že naše pouto je nezlomné. Rodiče mě nechali u babičky, když mi bylo pět. Máma odešla za novým životem do Brna s nějakým cizím chlapem a táta… o tom radši nemluvím. Babička mě vychovala sama, obětovala mi všechno. Nikdy jsem neměla pocit, že mi něco chybí – až do teď.

Bylo mi osmadvacet a bydlela jsem pořád s ní. Práce v knihovně na Smíchově mě sice bavila, ale peněz nebylo nazbyt. Když jsem slyšela, jak sousedé prodali byt za čtyři miliony a jejich děti si mohly koupit vlastní bydlení, začala jsem přemýšlet. Co bude se mnou? Co když babička onemocní? Co když přijde někdo z rodiny a bude si na byt dělat nárok?

Jednoho večera jsem sebrala odvahu a požádala babičku, aby na mě byt přepsala. Nechtěla jsem ji zranit, jen jsem měla strach z budoucnosti. Ale místo pochopení přišla ledová sprcha.

„Ty mi nevěříš, že bych se o tebe postarala?“ zeptala se babička a v očích se jí leskly slzy.

„To není o důvěře, babi! Jen… chci mít jistotu. Chci vědět, že mám domov,“ snažila jsem se vysvětlit.

Ale babička zavrtěla hlavou. „Domov není papír na katastru. Domov je tohle – naše večeře, naše hádky i smíření. Ty bys to měla vědět nejlíp.“

Od té chvíle mezi námi viselo ticho. Přestaly jsme spolu chodit na procházky do Stromovky, přestaly jsme si povídat před spaním. Každý večer jsem slyšela tikot hodin a přemýšlela: Udělala jsem chybu? Jsem nevděčná?

Do toho všeho se vložila teta Alena – mámina sestra, která se léta neozvala. Najednou začala volat babičce a ptát se na zdraví. Jednou přišla nečekaně na návštěvu s krabicí zákusků a já cítila, jak mi stoupá krevní tlak.

„No Lucie, slyšela jsem, že chceš byt přepsat na sebe,“ řekla jedovatě hned mezi dveřmi.

„A co je ti do toho?“ vyjela jsem na ni.

„Jen aby ses pak nezapomněla postarat o maminku,“ usmála se falešně.

Babička seděla mezi námi jako rozhodčí v ringu. „Prosím vás obě, nehádejte se kvůli mně,“ šeptla.

Ale hádky pokračovaly. Teta začala babičce podsouvat myšlenku, že jí chci byt vzít a pak ji vyhodit do domova důchodců. Já zase měla pocit, že teta chce byt prodat a peníze rozdělit mezi sebe a mámu.

Jednou večer jsem zaslechla babičku plakat v ložnici. Sedla jsem si k ní na postel a vzala ji za ruku.

„Babi, promiň… Nechtěla jsem ti ublížit. Jen mám strach. Všichni kolem mě mají jistotu – já mám jen tebe.“

Babička mě pohladila po vlasech. „Já vím, Lucinko. Ale někdy je těžké věřit i těm nejbližším. Tolikrát mě život zklamal…“

A tehdy mi došlo, že nejde jen o byt. Jde o všechny ty roky bolesti, zrady a samoty, které si babička nesla v sobě. O strach z toho, že ji někdo opustí nebo zneužije její důvěru.

Další týdny byly plné napětí. Teta chodila častěji a já měla pocit, že musím bojovat o místo ve vlastním domově. Babička byla čím dál slabší – jednou omdlela v kuchyni a já ji musela vézt na pohotovost.

V čekárně jsme seděly mlčky vedle sebe.

„Víš, Lucie,“ začala tiše babička, „kdybych mohla vrátit čas… možná bych některé věci udělala jinak.“

„Já taky,“ odpověděla jsem upřímně.

Nakonec jsme se rozhodly jít k notářce společně – bez tety, bez hádek. Babička chtěla napsat závěť tak, aby bylo jasné, že mám právo v bytě zůstat do konce života. Nebyl to přepis ani darovací smlouva – ale kompromis.

Teta zuřila, máma mi napsala hnusnou SMSku a já měla pocit, že jsem přišla o rodinu. Ale když jsem večer seděla s babičkou u čaje a ona mi položila ruku na rameno, věděla jsem, že aspoň mezi námi dvěma je jasno.

Dnes už babička není mezi námi. Sedím v tom stejném bytě – sama – a přemýšlím: Byla moje žádost sobecká? Nebo je v pořádku chtít jistotu? Co vlastně znamená být rodina? Co byste udělali vy na mém místě?