Přišly pro mě: Příběh o síle přátelství v nejtemnější hodině

„Martino, otevři! Víme, že jsi doma!“ ozývalo se naléhavé bouchání na dveře, zatímco jsem seděla na podlaze v kuchyni, zády opřená o studenou linku. Slzy mi stékaly po tvářích a v hlavě mi dunělo ticho po včerejší hádce s Petrem. Všechno se mi rozpadalo pod rukama – manželství, vztahy s rodiči, dokonce i práce mě poslední týdny dusila. A teď tu někdo buší na dveře.

„Martino! Otevři, nebo zavoláme hasiče!“ ozvala se tentokrát Hanka, její hlas byl směsicí obav a rozhodnosti. Vzlykla jsem a s těžkým srdcem se zvedla. Otevřela jsem dveře a tam stály Hanka a Lenka, obě s taškami v rukou a očima plnýma starostí.

„Co tu děláte?“ zašeptala jsem ochraptěle.

„Přišly jsme pro tebe. Nech nás dál,“ řekla Lenka a už mě objímala. Hanka mezitím prošla kolem mě a zamířila rovnou do kuchyně. „Udělám čaj. A ty si sedni,“ rozhodla.

Seděla jsem mezi nimi na gauči, zabalená v dece, zatímco Hanka připravovala čaj a Lenka mi hladila ruku. „Víme, že je to teď těžké. Ale nejsi na to sama,“ řekla tiše Lenka.

Zavřela jsem oči a vybavila si včerejší večer. Petr přišel domů pozdě, opilý, a když jsem mu vyčetla jeho nezájem o rodinu, začal křičet. Padala slova, která už nešlo vzít zpět. „Jestli ti tu tak vadím, tak odejdu!“ zařval nakonec a práskl dveřmi. Celou noc jsem nespala, přemýšlela jsem, kde je chyba – ve mně? V něm? V nás?

„Maminka ti volala,“ připomněla mi Hanka opatrně. „Říkala, že máš přijít na nedělní oběd.“

„Nemůžu tam jít,“ zavrtěla jsem hlavou. „Táta mi zase bude vyčítat, že jsem si neuměla udržet chlapa. A máma bude dělat, že se nic neděje.“

Lenka se nadechla: „Marti, tvoje rodina tě má ráda. Jen… neumí to dát najevo jinak než výčitkami.“

„To není láska,“ odsekla jsem hořce. „To je jen další tlak.“

Hanka přisedla ke mně a podala mi hrnek s čajem. „Víš co? Dneska nikam nemusíš. Dneska jsme tu jen my tři.“

Chvíli jsme mlčely. Pak Lenka vytáhla z tašky krabici s koláčem. „Pekla jsem v noci, nemohla jsem spát. Tak jsem myslela na tebe.“

Rozplakala jsem se znovu – tentokrát ne ze zoufalství, ale z dojetí. „Já… já nevím, co bych bez vás dělala.“

Hanka mě objala: „To je právě ono. Nikdo by neměl být sám, když je mu nejhůř.“

Celé dopoledne jsme si povídaly – o všem i o ničem. Hanka vyprávěla o svém rozvodu před třemi lety: „Taky jsem si myslela, že už nikdy nebudu šťastná. Ale časem to přebolí.“ Lenka zase přiznala, že má doma problémy s dospívající dcerou: „Někdy mám pocit, že mě nenávidí. Ale pak přijde večer a ona mě obejme.“

Najednou mi došlo, že každá z nás nese svůj kříž. Jen já jsem si myslela, že musím všechno zvládnout sama – být dokonalá manželka, dcera i kolegyně.

Odpoledne zazvonil telefon. Byl to Petr.

„Martino… promiň mi to včera. Nevím, co se to se mnou děje,“ zněl unaveně.

„Já už nemůžu dál takhle žít,“ řekla jsem tiše.

„Můžeme si promluvit?“

Podívala jsem se na Hanku a Lenku. Obě mlčky přikývly.

„Přijď večer,“ odpověděla jsem Petrovi.

Když přišel, seděli jsme naproti sobě v obýváku. „Nevím, jestli to ještě dokážeme spravit,“ řekla jsem upřímně.

Petr sklopil oči: „Já taky ne. Ale chci to zkusit.“

Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy jsme spolu mluvili bez křiku a výčitek. Otevřeně jsme si řekli všechno – o jeho pocitu selhání v práci, o mé únavě z neustálého tlaku doma i v práci.

Večer odešel s tím, že si potřebuje vše promyslet. Já zůstala sama – ale tentokrát ne osamělá.

Druhý den ráno mi Hanka poslala zprávu: „Jak jsi?“ Odpověděla jsem: „Poprvé za dlouhou dobu mám pocit, že to zvládnu.“

Víkend jsem strávila s rodiči – bylo to těžké, táta měl své poznámky, máma mlčela víc než obvykle. Ale tentokrát jsem jim řekla pravdu: „Nejsem šťastná a potřebuju čas.“

Od té doby se věci pomalu mění. S Petrem chodíme na terapii pro páry. S rodiči mluvím otevřeněji – někdy je to bolestivé, ale už se nebojím říct si o pomoc.

A moje kamarádky? Jsou pořád tady. Každý měsíc máme svůj „holčičí večer“, kde můžeme být samy sebou – slabé i silné zároveň.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké přiznat si slabost? Proč máme pocit, že musíme všechno zvládnout samy? Co kdybychom si častěji dovolily říct: Potřebuju tě? Co myslíte vy?