Zrada za zavřenými dveřmi: Moje rodinná válka v Praze

„Co tady děláte?!“ vyhrkla jsem, když jsem otevřela dveře svého bytu na Proseku a spatřila v předsíni boty, které rozhodně nebyly moje. Bylo pozdě večer, po dlouhém dni v práci, a já se těšila na klidnou sprchu a chvíli ticha. Místo toho mě v kuchyni čekal můj mladší bratr Tomáš, rozvalený na gauči s ovladačem v ruce, a vedle něj jeho přítelkyně Jana, která si právě lakovala nehty na mém stole.

„Ahoj Lucko,“ řekl Tomáš s tím svým typickým úsměvem, který mě vždycky dokázal vytočit. „Doufali jsme, že ti to nebude vadit. U našich už to fakt nešlo.“

Stála jsem tam jako opařená. „Vadit? Tomáši, tohle je můj byt! Platím ho už šest let, každý měsíc se bojím, jestli zvládnu další splátku. A vy se sem prostě nastěhujete bez ptaní?“

Jana protočila oči a zamumlala: „No tak, vždyť je to rodina.“

Rodina. To slovo mě bodlo do srdce. Vždycky jsem pro Tomáše byla ta starší sestra, která všechno zařídí, která půjčí peníze, když je potřeba, která utěší, když se něco pokazí. Ale tohle bylo jiné. Tohle byla zrada.

Sedla jsem si naproti nim a snažila se uklidnit. „Jak dlouho tu jste?“

Tomáš se podíval na Janu a pak zpátky na mě. „Dva týdny. Máma říkala, že jsi teď pořád v práci a že ti to nebude vadit.“

Zavřela jsem oči a snažila se nevykřiknout. Máma. Samozřejmě. Vždycky měla pro Tomáše slabost. Já byla ta silná, samostatná, co si poradí sama.

„A proč jste mi aspoň nenapsali?“

Jana pokrčila rameny: „Byli jsme ve stresu. U vašich to fakt nešlo, pořád hádky…“

„A co já? Myslíte, že já nemám stres? Že já nemám právo na svůj klid?“

V tu chvíli jsem měla chuť sbalit si kufr a odejít. Ale kam bych šla? Tenhle byt byl všechno, co jsem měla. Každý roh mi připomínal hodiny práce navíc, abych měla na splátky. Každý kus nábytku jsem vybírala sama.

Tomáš se zvedl a přešel ke mně. „Lucko, promiň. Fakt jsme nevěděli, jak jinak to řešit.“

„Mohli jste mi zavolat! Mohli jste mě požádat o pomoc jako lidi!“

V očích mě pálily slzy. Nechtěla jsem brečet před nimi, ale bylo to silnější než já.

„Hele,“ řekla Jana tišeji, „my tu nechceme být napořád. Jen než si něco najdeme.“

„A kdo bude platit nájem? Kdo bude uklízet? Kdo bude řešit sousedy?“ vyjela jsem.

Tomáš sklopil hlavu: „Já ti něco přispěju…“

„To nestačí!“ vykřikla jsem a rozplakala se naplno.

Ten večer jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely vzpomínky na dětství – jak jsme s Tomášem stavěli bunkry z dek u babičky na chalupě, jak jsem ho chránila před kluky ze sousedství. A teď? Teď jsem byla ta zlá sestra, která nechce pomoct.

Ráno jsem sebrala odvahu a šla za mámou. Seděla v kuchyni u okna a loupala brambory.

„Mami, proč jsi jim řekla, že můžou bydlet u mě?“

Podívala se na mě unavenýma očima. „Lucko, Tomáš je v těžké situaci. Ty máš práci, byt… On nemá nic.“

„Ale já jsem si to všechno musela vydřít! Nikdo mi nic nedal zadarmo!“

Máma položila bramboru a vzdychla: „Ty jsi silná holka. Vždycky jsi byla.“

„A co když už nemůžu být silná? Co když už nechci být ta, co všechno zvládne?“

Máma mlčela. V tom tichu jsem poprvé cítila propast mezi námi.

Další týdny byly peklo. Tomáš s Janou byli pořád doma – hledali práci, ale spíš vysedávali u televize nebo chodili ven s kamarády. Já chodila do práce s pocitem křivdy a vracela se do bytu, který už nebyl můj domov.

Jednou večer jsem přišla domů dřív a slyšela za dveřmi smích. Otevřela jsem dveře a uviděla Tomáše s kamarády – popíjeli pivo, hráli karty, smáli se nahlas.

„To snad není pravda!“ zakřičela jsem.

Tomáš vyskočil: „Promiň! Jenom na chvilku…“

„Okamžitě všichni ven! Tohle je můj byt!“

Kamarádi se rychle sbalili a odešli. Tomáš na mě koukal jako na cizího člověka.

„Co se s tebou stalo?“ zeptal se tiše.

„To ty ses změnil,“ odpověděla jsem.

Ten večer jsme spolu nemluvili. Jana si sbalila pár věcí a šla spát k rodičům. Tomáš seděl v kuchyni a koukal do stolu.

Ráno mi nechal na stole lístek: „Omlouvám se. Zkusíme si najít něco vlastního.“

Byt byl najednou prázdný a tichý. Měla bych cítit úlevu – ale místo toho jsem cítila jen smutek a prázdnotu.

Dnes už je to pár měsíců. S Tomášem jsme si napsali pár zpráv, ale nic není jako dřív. Důvěra je pryč.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Stojí vůbec rodina za všechny ty oběti? Nebo bychom měli myslet víc sami na sebe?