Dopis, který roztrhl mé srdce: Jak žaloba o výživné od vlastní matky změnila můj život

„Tohle nemůže být pravda…“ šeptala jsem si pro sebe, když jsem roztrhla obálku s razítkem Okresního soudu Praha-západ. V ruce se mi třásl papír a oči mi klouzaly po slovech, která jsem nikdy nechtěla číst: „Žaloba o výživné na nezaopatřenou osobu – matka Novotná Marie proti dceři Novotné Lucii.“ V tu chvíli se mi podlomila kolena a musela jsem si sednout na kuchyňskou židli. Malý Honzík si v obýváku stavěl z lega a já měla pocit, že se svět kolem mě rozpadá.

Telefon mi vibroval na stole. Volala sestra Jana. „Lucko, už to víš?“ zeptala se bez pozdravu. „Mami to fakt podala. Prý už nemůže dál žít z důchodu a ty jsi prý jediná, kdo jí může pomoct.“

„Ale proč mi to neřekla? Proč rovnou soud?“ vyhrkla jsem a slzy mi stékaly po tvářích. Jana mlčela. Věděla jsem, že ona je na mamčiné straně. Vždycky byla. Já jsem byla ta, co odešla do Prahy, vystudovala práva, vdala se za Petra a měla dvě děti. Jana zůstala v Benešově, starala se o mamku, když byla nemocná, a nikdy mi nezapomněla připomenout, že jsem „utekla“.

Petr přišel domů dřív z práce. „Co se děje?“ zeptal se, když mě viděl zhroucenou u stolu. Podala jsem mu dopis. Mlčky ho přečetl a pak jen řekl: „Tohle je šílený. Ale Lucko… my přece sami nemáme nazbyt.“

A měl pravdu. Po rodičovské jsem nastoupila na poloviční úvazek do advokátní kanceláře, Petr pracoval v IT, ale hypotéka na byt v Modřanech nás dusila. Každá koruna byla spočítaná. A teď mám platit mámě výživné? Máma, která mi celý život vyčítala, že jsem jí zničila mládí, protože mě měla v devatenácti? Máma, která mi nikdy neřekla „mám tě ráda“, jen „musíš se snažit víc“?

Následující týdny byly peklo. Volaly jsme si s mámou jen přes právníky. Ona tvrdila, že nemá z čeho žít, že jí důchod nestačí ani na léky a nájem. Já jí nabízela, že jí budu posílat každý měsíc tisícovku bokem – bez soudu, bez ostudy. Odmítla. Prý je to má povinnost jako dcery.

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové si šeptali, když jsem prošla kolem. Věděli to – v právnických kruzích se takové věci neutají. Jednou mě zastavila kolegyně Alena: „Lucko, já tě chápu… Ale víš, že zákon je na její straně? Pokud máš příjem a ona ne…“

„Já vím,“ přerušila jsem ji ostře. „Ale proč to musí být takhle? Proč mě máma nikdy nepožádala normálně? Proč musíme řešit rodinu přes soudy?“

Doma to začalo skřípat i s Petrem. „Nemůžeš jí prostě dát ty peníze a mít klid?“ ptal se večer u televize.

„A co když pak bude chtít víc? A co když to udělá i tvůj táta? Kde to skončí?“ vyjela jsem na něj.

Honzík začal mít noční můry. Jednou přišel do ložnice a ptal se: „Mami, proč jsi smutná? Udělal jsem něco špatně?“ To mě dorazilo.

Soudní stání bylo krátké a chladné. Máma seděla naproti mně v šedém kabátu, který nosila už roky. Nepodívala se na mě ani jednou do očí. Její advokátka četla seznam výdajů: léky na tlak, nájem za garsonku v paneláku v Benešově, elektřina… Já předložila výpisy z účtu, hypotéku, školku pro děti.

Soudkyně rozhodla: mám platit 2 500 korun měsíčně. Prý je to spravedlivé vzhledem k mým možnostem.

Po skončení jsme stály s mámou před soudní budovou. Chvíli jsme mlčely.

„Mami… proč jsi mi to udělala?“ zeptala jsem se tiše.

Podívala se na mě poprvé za celé týdny. „Protože jsem neměla jinou možnost,“ řekla tvrdě. „Ty máš rodinu, já už nikoho nemám.“

Cestou domů jsem brečela v tramvaji mezi cizími lidmi. Cítila jsem vztek, lítost i vinu zároveň. Doma jsem objala Honzíka i malou Aničku tak pevně, až se smáli.

Od té doby posílám mámě peníze každý měsíc. Už si nevoláme. Jana mi píše jen krátké zprávy o zdravotním stavu mámy. Táta – ten odešel už dávno a nezajímá se o nikoho z nás.

Každý večer si kladu otázku: Mohla jsem něco udělat jinak? Je možné být v Česku dobrou dcerou i dobrou matkou zároveň? Nebo musíme vždycky někoho zradit?