Snídaně s tchyní: Když se pomoc stane přítěží

„Tohle už opravdu nemám zapotřebí, Markéto!“ Tchyně Ilona prudce odsunula židli od stolu, až lžička spadla na podlahu. V kuchyni zavládlo ticho, které přerušovalo jen tiché popotahování naší malé Lili, schoulené na gauči s horečkou. Můj muž Petr zaraženě mlčel a já cítila, jak mi v hrudi buší srdce.

„Mami, prosím tě, neodcházej takhle,“ zkusil Petr opatrně, ale Ilona už si oblékala kabát. „Jsem tu každý den, vařím, uklízím, hlídám Lili, a stejně je to pořád špatně! Už toho mám dost.“

Zůstala jsem stát u dřezu s hrnkem v ruce a v hlavě mi vířily výčitky i vztek. Proč musí všechno komentovat? Proč nikdy neřekne, že něco dělám dobře? Vždycky jen: „Tohle bys měla dělat jinak, Markéto. Tak se to nedělá. Já jsem to zvládala sama.“

Ale dneska už jsem to nevydržela. „Nikdo tě nenutí sem chodit,“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem chtěla. „Zvládnu to sama.“

Ilona se na mě podívala pohledem, který mě zabolel víc než slova. „Tak dobře. Už sem chodit nebudu.“ A byla pryč.

Dveře se zabouchly a já cítila, jak se mi do očí derou slzy. Petr mě objal kolem ramen, ale já ho odstrčila. „Tohle je tvoje vina,“ vyčetla jsem mu šeptem. „Nikdy ses mě nezastal.“

Petr jen zavrtěl hlavou. „Markéto, ona to myslí dobře. Jen má svůj způsob.“

Celý den jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Lili měla horečku a já nevěděla, co dřív – vařit čaj, měřit teplotu, uklízet rozházené hračky. Každý kout bytu mi připomínal Ilonu: její poznámky o tom, jak správně větrat, jak prát prádlo, jak vařit vývar. Všechno mi lezlo na nervy – a zároveň mi to zoufale chybělo.

Večer jsem seděla u postýlky a hladila Lili po vlasech. „Maminko, kdy přijde babička?“ zašeptala slabě.

„Nevím, zlatíčko,“ odpověděla jsem a polkla slzy.

Další dny byly těžké. Lili se nelepšila a já byla čím dál unavenější. Petr byl v práci dlouho do večera a já měla pocit, že se zblázním. Když jsem třetí den v noci seděla na zemi v koupelně a brečela do ručníku, poprvé jsem si přiznala pravdu: nezvládám to.

Ráno jsem vzala telefon do ruky a dlouho váhala. Nakonec jsem vytočila Ilonino číslo.

„Ano?“ ozvalo se chladně.

„Ilono… promiň mi to ráno. Potřebuju pomoct. Lili je pořád nemocná a já už nevím, co dělat.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak jen: „Přijdu.“

Za půl hodiny byla u nás. Bez jediného slova sundala kabát, šla za Lili a začala jí měnit obklad na čele. Já stála v kuchyni a dívala se na ni – na její pevné ruce, na vrásky kolem očí, na únavu i starost v jejím pohledu.

„Děkuju,“ zašeptala jsem.

Ilona se na mě podívala a poprvé za dlouhou dobu se usmála. „Víš, Markéto, já taky někdy nevím, jak být správná máma nebo babička. Ale snažím se.“

Sedly jsme si spolu ke kávě a poprvé jsme si povídaly jako dvě ženy – ne jako soupeřky, ale jako spojenkyně v tom nekonečném boji o rodinu.

Od té doby jsme si nastavily pravidla: Ilona už nekomentuje každou moji chybu a já se nebojím říct si o pomoc. Někdy je to těžké – pýcha je silná potvora – ale když vidím Lili spokojenou a zdravou, vím, že to stojí za to.

Někdy večer přemýšlím: Proč je tak těžké přijmout pomoc? Proč máme pocit, že musíme všechno zvládnout sami? Možná právě proto jsme rodina – abychom si navzájem ukazovali slabosti i sílu.

A co vy? Dokážete požádat o pomoc – nebo vás taky někdy pýcha svazuje tak pevně jako mě?