Poznej Petra, mami: Můj budoucí muž a naše dvě děti – přesně, jak jsi chtěla. Ale za jakou cenu?

„Tak co, Aničko, kdy už mi konečně představíš toho svého? Vždyť už máš skoro třicet!“ Maminka stála v kuchyni, ruce zabořené v těstě na vánočku, a její hlas byl směsicí netrpělivosti a naděje. Ztuhla jsem na prahu dveří. V hlavě mi hučelo. Věděla jsem, že ten den přijde – den, kdy budu muset představit Petra. Muže, kterého jsem si vybrala ne proto, že bych ho milovala, ale proto, že splňoval všechna maminčina kritéria: inženýr, slušný, nekouří, nepije, má rád děti. A hlavně – je z dobré rodiny z Pardubic.

„Mami… přijde dneska na večeři. I s dětmi,“ vypravila jsem ze sebe a sledovala, jak jí na tváři probleskla radost. „To je skvělé! Už se nemůžu dočkat! A co děti? Jsou hodné?“ ptala se hned a já cítila, jak mi v hrudi narůstá tíseň.

Petra jsem poznala na firemním večírku. Byl milý, pozorný, nikdy nezapomněl na žádné narozeniny ani výročí. Ale nikdy mě nerozesmál tak, že bych se musela držet za břicho. Nikdy mě neobejmul jen tak, protože chtěl cítit mou blízkost. Všechno mezi námi bylo správné – až příliš správné. Když jsme se rozhodli mít děti, byla to spíš logická volba než výbuch vášně. „Dvě děti jsou ideální,“ říkala máma vždycky. „Jedno je málo, tři už je moc.“

A tak máme dvě děti – Tomáška a Klárku. Jsou krásní, zdraví… a já je miluju víc než cokoliv na světě. Ale někdy mám pocit, že žiju život někoho jiného.

Večer byl přesně takový, jaký máma chtěla. Petr seděl u stolu v košili s límečkem, děti si hrály s dřevěnými kostkami pod stolem a já se snažila tvářit šťastně. „Anička má štěstí,“ říkala máma sousedce přes plot už týdny předtím. „Petr je zlatý člověk.“

Po večeři jsme seděli v obýváku a máma se rozplývala nad tím, jak jsme krásná rodina. „Přesně takhle jsem si to vždycky představovala,“ povzdechla si spokojeně. Petr se usmíval a já cítila, jak se mi svírá žaludek.

Když jsme odcházeli domů, Petr mě chytil za ruku. „Byla jsi skvělá,“ řekl tiše. „Tvoje máma tě má moc ráda.“ Přikývla jsem a dívala se do tmy. V autě bylo ticho. Děti spaly na zadních sedačkách a já přemýšlela, jestli je tohle opravdu to štěstí, o kterém všichni mluví.

Doma jsem seděla v kuchyni a dívala se na fotky na lednici – svatba na radnici v Pardubicích, první Vánoce s Tomáškem, Klárka v náručí dědy. Všechno vypadalo dokonale. Ale uvnitř mě něco chybělo.

Jednou večer jsem zaslechla rozhovor mezi mámou a tátou:

„Myslíš, že je Anička opravdu šťastná?“ ptal se táta tiše.

„Samozřejmě! Má všechno – manžela, děti, práci… Co víc by mohla chtít?“ odpověděla máma bez zaváhání.

Ale já věděla, co mi chybí. Chyběla mi svoboda být sama sebou. Chyběla mi odvaha říct nahlas: „Mami, tohle není můj sen.“

Jednoho dne jsem seděla s Petrem u stolu a dívala se mu do očí.

„Petře… jsi šťastný?“ zeptala jsem se najednou.

Petr zvedl hlavu od novin a chvíli mlčel.

„Myslím… že ano. Máme krásnou rodinu. Ty nejsi?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Někdy mám pocit, že žiju život podle scénáře někoho jiného.“

Petr se zamračil. „Tohle přece děláme všichni. Nikdo nemá všechno podle svých představ.“

Ale já věděla, že to není pravda. Znala jsem kamarádku Janu z práce – rozvedená matka samoživitelka, která sice neměla peníze nazbyt, ale byla šťastná ve své malé garsonce s dcerou Sárou. Nebála se říct nahlas, co cítí.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po sídlišti v Hradci Králové. Přemýšlela jsem o tom, co vlastně chci. Jestli mám právo rozbít rodinu jen proto, že nejsem šťastná? Co by tomu řekla máma? Co by tomu řekli sousedi?

Jednou večer jsem seděla s mámou u kávy.

„Mami… můžu se tě na něco zeptat?“

„No jistě, copak?“

„Byla jsi někdy opravdu šťastná? Nebo jsi jen dělala to, co od tebe čekali ostatní?“

Máma se zarazila a dlouho mlčela.

„Víš… když jsem byla mladá, chtěla jsem být zdravotní sestrou v Praze. Ale babička chtěla, abych zůstala doma na vesnici a vzala si tvého tátu. Tak jsem to udělala…“

Podívala se na mě a v očích měla slzy.

„Možná bych ti měla dát víc prostoru být sama sebou,“ zašeptala.

Ten večer jsem poprvé pocítila úlevu. Možná nemusím žít život podle cizího scénáře.

Dnes stojím před rozhodnutím – zůstat v bezpečí známého nebo riskovat všechno pro vlastní štěstí? Nevím ještě, co udělám.

Ale ptám se vás: Máme právo rozbít dokonalou rodinu kvůli vlastnímu štěstí? Nebo je lepší obětovat své sny pro klid druhých?