Týden poté: Když mi vnučku zatajili
„Mami, teď není vhodná chvíle.“
Ta věta mi zní v hlavě už týden. Stojím před dveřmi bytu svého syna, v ruce držím plyšového medvěda zabaleného v růžovém papíru a cítím, jak se mi třesou prsty. Je to už sedm dní, co se narodila moje první vnučka, a já jsem se o tom dozvěděla až od sousedky, která zahlédla kočárek na chodbě. Syn mi nezavolal. Ani jednou. A jeho žena, Petra, mi poslala jen strohou SMS: „Narodila se nám holčička. Jsme doma.“
Celý týden jsem přemýšlela, co jsem udělala špatně. Vždycky jsem byla ta, která pomáhala, když bylo potřeba. Když byl Tomáš malý, byla jsem na něj sama. Jeho otec nás opustil, když mu byly tři roky. Všechno jsem zvládla sama – školu, nemoci, první lásky i zlomená srdce. A teď? Teď stojím před jeho bytem a bojím se zazvonit.
Zhluboka se nadechnu a stisknu zvonek. Chvíli je ticho, pak slyším kroky. Dveře se otevřou jen na škvírku a v nich stojí Petra. Má kruhy pod očima a v náručí drží malý uzlíček.
„Ahoj Petro,“ snažím se usmát. „Přinesla jsem něco pro malou.“
Petra si mě změří pohledem. „Linda, promiň, ale teď opravdu nemůžeme nikoho přijímat. Malá je neklidná a já jsem úplně vyřízená.“
„Já… já bych ji chtěla aspoň vidět,“ špitnu.
Petra zaváhá. „Tomáš ti měl zavolat. Nezlob se na mě, ale potřebujeme klid.“
Dveře se zavřou dřív, než stihnu cokoliv říct. Zůstanu stát na chodbě s medvědem v ruce a cítím, jak mi po tváři stékají slzy. Sousedka z vedlejšího bytu na mě soucitně kývne hlavou, ale já rychle utřu oči a zamířím k výtahu.
Celou cestu domů přemýšlím, kde se stala chyba. Vždycky jsem si myslela, že až Tomáš bude mít rodinu, budu u toho. Budu ta babička, která peče bábovky a hlídá vnoučata. Ale teď mám pocit, že jsem pro ně cizí člověk.
Večer mi Tomáš konečně zavolá. Jeho hlas je unavený a odměřený.
„Mami, promiň, že jsme ti nedali vědět hned. Bylo toho na nás moc.“
„Tomáši, já tomu nerozumím. Proč jste mi neřekli, že už je malá na světě?“
Chvíli je ticho.
„Petra si nepřála návštěvy hned po porodu. Bylo to pro ni těžké.“
„A co já? Jsem tvoje máma! Myslela jsem, že budu u toho…“
„Mami, prosím tě…“ Tomášův hlas zní podrážděně. „Musíš to respektovat.“
Zavěsí dřív, než stihnu něco dodat.
Další dny jsou jako zlý sen. Každý den čekám na zprávu nebo pozvání, ale nic nepřichází. Snažím se zabavit – chodím do práce, vařím si večeře pro jednoho a večer koukám na staré fotky Tomáše z dětství. Vždycky jsme byli jen my dva proti světu.
Jednoho dne mě navštíví moje sestra Jana.
„Lindo, musíš jim dát čas,“ říká opatrně.
„Ale proč? Co jsem udělala špatně?“
Jana pokrčí rameny. „Možná je to prostě jinak, než jsme byly zvyklé my. Dneska si mladí chtějí dělat věci po svém.“
Ale já tomu nerozumím. Vždyť rodina by měla držet pohromadě právě v takových chvílích.
O týden později dostanu od Tomáše zprávu: „Můžeš přijít v neděli odpoledne.“ Celý víkend nemyslím na nic jiného. Peču bábovku podle Tomášova oblíbeného receptu a balím další dárek pro malou – ručně pletený svetřík.
V neděli stojím před jejich bytem znovu. Tentokrát mi otevře Tomáš.
„Ahoj mami,“ řekne tiše.
Vejdu dovnitř a ucítím vůni dětského pudru a kávy. Petra sedí na gauči s malou v náručí. Je bledá a unavená.
„Ahoj Petro,“ usměju se nejistě.
Petra kývne hlavou a podá mi dítě. Srdce mi poskočí radostí – poprvé držím svoji vnučku v náručí. Je maličká a krásná.
Chvíli je ticho, pak Petra promluví: „Lindo… promiň za minule. Bylo toho na mě moc.“
Podívám se jí do očí a vidím v nich slzy.
„Já jen… měla jsem pocit, že všechno dělám špatně,“ přizná tiše Petra.
Sednu si vedle ní a pohladím ji po ruce.
„To je v pořádku, Petro. Já taky někdy nevím, co dělat správně.“
Tomáš nás pozoruje z kuchyně a poprvé za dlouhou dobu vidím v jeho očích úlevu.
Zůstanu u nich celé odpoledne. Povídáme si o všem možném – o porodu, o tom, jaké to bylo být sama na dítě, o strachu i radosti z nového života. Když odcházím domů, cítím smutek i naději zároveň.
Doma sedím u okna s hrníčkem čaje a přemýšlím nad tím vším.
Proč je někdy tak těžké najít cestu k vlastní rodině? A kolik času ještě zbývá na to všechno napravit?