Když slova bolí víc než ticho: Příběh otce, lásky a ztráty

„Tati, proč jsi na mámu tak rychle zapomněl?“ ozvalo se najednou zpoza dveří mého pokoje. Ta věta mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Seděl jsem v křesle, v ruce hrnek s vychladlou kávou, a díval se do prázdna. Bylo to přesně rok od chvíle, kdy mi zemřela žena. Jana byla mou oporou, mou nejlepší kamarádkou, matkou naší dcery Kláry. A teď tu stála Klára, třináctiletá, s očima plnýma slz a výčitky.

„Klárko, já jsem na mámu nikdy nezapomněl,“ snažil jsem se jí vysvětlit, ale slova mi uvízla v krku. Věděl jsem, že to není pravda. Nezapomněl jsem, ale snažil jsem se žít dál. A do mého života vstoupila Petra.

Petra byla jiná než Jana. Smála se nahlas, milovala výlety do hor a uměla mě rozesmát i v těch nejtemnějších chvílích. Poznal jsem ji v práci, když jsem se po dlouhé době odhodlal vrátit mezi lidi. Nejdřív jsme si jen povídali u automatu na kávu, pak jsme spolu šli na oběd. Najednou jsem zjistil, že se těším do práce jen proto, abych ji viděl. Měl jsem výčitky svědomí – co by tomu řekla Jana? Ale život šel dál a já potřeboval někoho obejmout.

Klára Petru nikdy nepřijala. Snažila se být zdvořilá, ale pokaždé když Petra přišla k nám domů, zavřela se ve svém pokoji. Petra to chápala – aspoň to říkala – ale já viděl, jak ji to bolí. Jednou večer, když Klára spala, mi Petra položila ruku na rameno: „Myslíš, že mě někdy přijme?“

Nevěděl jsem, co odpovědět. „Potřebuje čas,“ řekl jsem tiše.

A pak přišel ten den. Byla sobota, venku pršelo a my jsme seděli všichni tři u stolu. Petra navrhla, že upeče bábovku podle receptu své babičky. Klára jen protočila oči a zabručela: „Máma dělala lepší.“ Petra se usmála a řekla: „Tak mě to nauč.“

Klára vstala od stolu a práskla dveřmi. Já vybuchl: „Proč jí to pořád děláš tak těžké? Snaží se!“

Klára se vrátila do kuchyně a zařvala: „Ty jsi na mámu zapomněl! Jako by nikdy neexistovala!“

V tu chvíli se všechno zlomilo. Petra se rozplakala a odešla domů. Já zůstal stát v kuchyni jako přikovaný. Klára utekla do svého pokoje a já slyšel její tichý pláč.

Celou noc jsem nespal. Přemýšlel jsem o Janě, o Petře, o Kláře… O sobě. Ráno jsem našel Kláru sedět u stolu s fotkou mámy v ruce.

„Tati, bojím se, že když přijmeš Petru, už si na mámu nikdo nevzpomene,“ řekla tiše.

Objal jsem ji a poprvé po dlouhé době jsme oba plakali spolu.

Další dny byly těžké. Petra mi nebrala telefon. V práci jsme se míjeli jako cizí lidé. Klára byla uzavřenější než kdy dřív.

Jednoho večera jsem seděl sám v obýváku a díval se na staré fotky. Jana se smála na každé z nich. Najednou mi došlo, že se snažím žít dva životy najednou – jeden s Janou v paměti a druhý s Petrou v přítomnosti. Ale nejde to spojit.

Rozhodl jsem se napsat Petře dopis:

„Petro,

omlouvám se za všechno, co jsem ti způsobil. Nechtěl jsem tě zatáhnout do svého smutku a nejistoty. Miluji tě, ale musím nejdřív najít cestu ke Kláře a ke své minulosti. Prosím, dej mi čas.“

Dopis jsem jí nechal na stole v práci.

Kláře jsem slíbil, že na mámu nikdy nezapomeneme. Každou neděli jsme začali chodit na hřbitov a povídat si o Janě – o tom, jaká byla, co měla ráda, jak nás rozesmívala.

Jednou přišla Klára za mnou do kuchyně a řekla: „Tati, můžeme pozvat Petru na večeři? Chtěla bych jí ukázat maminčinu zahrádku.“

Bylo to poprvé po dlouhé době, co jsem ucítil naději.

Petra přišla nesměle. Klára jí ukázala záhon s růžemi: „Tohle máma milovala nejvíc.“ Petra pohladila růži a řekla: „Měla skvělý vkus.“

Večer jsme seděli u stolu všichni tři. Bylo to jiné než dřív – opatrné, křehké, ale opravdové.

Dnes už vím, že slova někdy bolí víc než ticho. Ale možná právě díky nim můžeme začít znovu.

Někdy si říkám: Je možné milovat dvě ženy najednou – jednu v srdci a druhou v přítomnosti? A dokáže rodina přežít i ty nejbolestivější věty? Co byste udělali vy?