Když máma zavolala, že přijedou příbuzní: Tentokrát jsem to vzala jinak

„Lucie, v sobotu přijedou teta Alena s rodinou. Ať jsi doma včas a pomůžeš mi s přípravou!“ zněl maminčin hlas v telefonu ostřeji než obvykle. Stála jsem u tramvajové zastávky v Brně, kde jsem poslední tři roky studovala, a v ruce svírala papírový kelímek s kávou. V hlavě mi vířily myšlenky: Proč zase já? Proč musím být ta, kdo se vrací domů a hraje si na dokonalou dceru před příbuznými, kteří mě nikdy nepochopili?

Vzpomněla jsem si na poslední návštěvu. Teta Alena se mě ptala, proč ještě nemám přítele, když už mi je dvacet dva. Strýc Petr se smál mým „městským manýrům“ a babička jen tiše kroutila hlavou nad tím, že neumím pořádně okopat záhon. Vždycky jsem si připadala jako vetřelec. Milovala jsem ruch města, kavárny, knihkupectví a anonymitu davu. Venkov pro mě znamenal jen povinnosti a neustálé porovnávání s ostatními.

Tentokrát jsem ale cítila, že už to tak dál nejde. Nechtěla jsem znovu utíkat do svého pokoje a předstírat migrénu jen proto, abych nemusela poslouchat nekonečné debaty o tom, kdo má lepší brambory nebo kolik vajec snesly slepice. Rozhodla jsem se postavit čelem tomu, co mě vždycky děsilo – rodinným očekáváním.

V pátek večer jsem dorazila domů. Máma už byla v kuchyni po kotníky v těstě na koláče a táta sekal trávu na zahradě. „Ahoj, Lucko! Pomůžeš mi s nádivkou?“ volala máma přes rameno. Přinutila jsem se usmát a přikývla. „Jasně, mami.“

Večer jsme seděli u stolu a já pozorovala rodiče. Byli unavení, ale spokojení. Táta vyprávěl historky z práce, máma plánovala sobotní menu. Najednou jsem si uvědomila, že jejich svět je úplně jiný než ten můj – a že jim vlastně nikdy nedávám šanci mi ho ukázat.

Ráno přijeli příbuzní. Teta Alena s manželem a dvěma dětmi vtrhli do domu jako uragán. „Lucko! Ty jsi zase vyrostla! A co škola? Už máš nějakého kluka?“ začala teta hned ve dveřích. Zhluboka jsem se nadechla a místo obvyklého úsměvu jsem odpověděla: „Teto, víš co? Kluka nemám a ani ho teď nehledám. Mám spoustu jiných plánů.“

Ticho. Všichni na mě překvapeně zírali. Strýc Petr se uchechtl: „No jo, dnešní mládež…“ Ale já pokračovala: „A víte co? Mám ráda město. Mám ráda kavárny a knihy a taky to, že si můžu jít zaběhat do parku kdykoli chci.“

Babička se na mě podívala přísně: „A co budeš dělat, až budeš potřebovat opravdové přátele? Ve městě jsou všichni cizí.“

„Možná ano,“ řekla jsem tiše. „Ale taky tam můžu být sama sebou.“

Najednou se rozpoutala debata. Teta Alena začala vyprávět o svém mládí v Praze, strýc Petr vzpomínal na vojnu v Olomouci a dokonce i máma přiznala, že kdysi snila o životě v Brně. Každý měl svůj příběh – své sny i zklamání.

Odpoledne jsme šli všichni na zahradu. Děti běhaly kolem slepic, strýc Petr opravoval plot a já s mámou plely záhon jahod. Mlčely jsme. Pak máma tiše řekla: „Víš, Lucko… Já vím, že to tu nemáš ráda. Ale jsi pořád moje dcera. Ať jsi kdekoliv.“

Cítila jsem slzy v očích. „Já vím, mami. Jen… někdy mám pocit, že sem nepatřím.“

Máma mě objala: „To nevadí. Hlavně buď šťastná.“

Večer jsme seděli u ohně a zpívali staré trampské písničky. Poprvé za dlouhou dobu jsem necítila tlak ani potřebu utíkat pryč. Možná proto, že jsem konečně řekla nahlas to, co mě tížilo.

Když příbuzní odjeli a dům opět utichl, seděla jsem na zápraží a dívala se do tmy. Přemýšlela jsem o tom, proč je tak těžké být upřímný k vlastní rodině – proč máme strach ukázat jim svou pravou tvář.

Možná to není o tom najít správné místo – ale najít odvahu být sám sebou tam, kde právě jsme.

Co myslíte vy? Máte taky pocit, že někdy musíte hrát roli někoho jiného jen proto, abyste zapadli do rodiny?