Mezi dvěma světy: Příběh o lásce, rodině a odvaze postavit se vlastní matce

„Tohle nikdy nedovolím, Kláro! Slyšíš mě? Nikdy!“ křičela máma, zatímco jsem stála v předsíni s kufrem v ruce. Prsty se mi třásly, když jsem se snažila najít klíče od bytu. V hlavě mi hučelo, srdce mi bušilo až v krku. Bylo mi dvacet šest a poprvé v životě jsem měla pocit, že opravdu žiju – a právě teď mi to někdo chtěl vzít.

„Mami, prosím tě, už nejsem dítě. Miluju Petra a chci s ním být. Proč to nemůžeš pochopit?“ snažila jsem se mluvit klidně, ale hlas se mi zlomil.

Máma stála ve dveřích kuchyně, ruce v bok, oči plné slz i vzteku. „Protože on není pro tebe! Je to obyčejný kluk z paneláku, nemá pořádnou práci, jeho rodina je…“

„Jeho rodina je normální! A Petr pracuje, jen nemá vysokou školu. To přece není zločin!“

Vzduch mezi námi byl hustý jako mlha nad Vltavou. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsme byly jen my dvě. Táta odešel, když mi bylo čtrnáct. Nejdřív jsme musely bydlet s jeho novou ženou – to bylo peklo. Máma tehdy sbírala odvahu měsíce, než je oba vyhodila z našeho bytu na Žižkově. Byla jsem na ni pyšná. Ale od té doby se změnila. Začala mě chránit až příliš. Každý můj krok kontrolovala, každý můj vztah rozebírala do posledního detailu.

„Kláro, já tě jen chráním! Nechci, abys dopadla jako já. Víš, jaké to bylo? Sama s dítětem, bez peněz…“

„Ale já nejsem ty! A Petr není táta!“ vykřikla jsem zoufale.

Máma se rozplakala. „Ty nevíš, co všechno jsem pro tebe obětovala…“

V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám odejít nebo ji obejmout. Místo toho jsem jen stála a dívala se na ni – na ženu, která mě vychovala, která mě milovala tak moc, až mě tím dusila.

Když jsem konečně odešla z bytu, venku pršelo. Kufr byl těžký a já měla pocit, že nesu na zádech celý svůj život. Petr čekal dole v autě. Když mě uviděl, vystoupil a objal mě.

„Jak to šlo?“ zeptal se tiše.

„Hrozně,“ zašeptala jsem a rozbrečela se mu na rameni.

První týdny u Petra byly zvláštní. Jeho maminka Jana byla úplný opak té mé – usměvavá, trochu hlučná, pořád nabízela jídlo a ptala se na všechno možné. Petrův táta František byl tichý muž, který večer seděl u televize a četl noviny. Bylo to jiné než doma – žádné výčitky, žádné dusno.

Ale máma mi volala každý den. Někdy plakala, jindy křičela. „On tě jen využívá! Uvidíš! Až tě opustí, přijdeš zpátky!“

Začala volat i Petrovi. „Nech Kláru být! Ona je citlivá, nevíš, co děláš!“ slyšela jsem jednou v telefonu její hlas.

Petr byl trpělivý. „Neboj se, zvládneme to,“ říkal mi večer v posteli.

Jenže máma byla neúnavná. Jednou přišla až k nám domů – bez ohlášení stála před dveřmi s taškou plnou jídla a začala uklízet kuchyň.

„Mami! Co tu děláš?“ vyjela jsem na ni.

„Jen ti chci pomoct! Vidíš ten nepořádek? A co ta lednice? Máte tu vůbec něco k jídlu?“

Petr jen mlčky odešel do obýváku. Já stála v kuchyni a cítila se jako malá holka.

Začala jsem být nervózní pokaždé, když zazvonil telefon nebo někdo zaklepal na dveře. Máma byla všude – volala mým kamarádkám, psala mi do práce e-maily, dokonce jednou přišla za mou šéfovou.

Jednou večer jsme seděli s Petrem u stolu a hádali se kvůli hlouposti – kvůli špinavému hrnku od kafe. Najednou jsem začala brečet.

„To není kvůli tobě,“ vzlykala jsem. „Já už prostě nemůžu…“

Petr mě objal. „Musíš jí říct jasně – buď bude respektovat tvoje rozhodnutí, nebo…“

Ale jak říct vlastní matce „dost“? Jak ji přesvědčit, že už nejsem dítě?

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a šla za ní domů. Seděla v kuchyni u stolu a pletla svetr.

„Mami,“ začala jsem opatrně. „Musíme si promluvit.“

Zvedla oči – byly unavené a smutné.

„Já tě mám ráda,“ řekla jsem tiše. „Ale musíš mě nechat žít můj život. Nemůžeš pořád rozhodovat za mě.“

Mlčela dlouho. Pak položila pletací jehlice a řekla: „Bojím se o tebe.“

„Já vím,“ odpověděla jsem. „Ale já už nejsem ta malá holka z Žižkova.“

Rozplakala se. Tentokrát jsem ji objala já.

Od té doby je to lepší – ne dokonalé, ale lepší. Máma už nevolá každý den, občas přijde na návštěvu a přinese koláč. S Petrem jsme spolu už dva roky a plánujeme svatbu.

Někdy si ale večer lehnu do postele a přemýšlím: Proč je tak těžké najít rovnováhu mezi láskou k rodičům a vlastním štěstím? Musíme si vybrat jen jedno? Co byste udělali vy na mém místě?