Nečekaný dopis: Příběh jedné české rodiny a jejich adoptované dcery

„Jano, přišel ti nějaký dopis,“ volal Petr z předsíně, zatímco jsem v kuchyni krájela jablka na štrúdl. Jeho hlas zněl zvláštně, jako by už tušil, že tenhle obyčejný čtvrtek nebude jako ostatní. Otočila jsem se a uviděla ho stát ve dveřích s bílou obálkou v ruce. Byla nadepsaná mým jménem, ale písmo jsem nepoznávala.

„Kdo by mi psal?“ zamumlala jsem spíš pro sebe a otřela si ruce do zástěry. Petr pokrčil rameny a podal mi dopis. Anička si v obýváku hrála s plyšovým medvědem a zpívala si písničku z mateřské školy. Všechno bylo tak obyčejné, až to bolelo.

Roztrhla jsem obálku a začala číst. Slova se mi rozmazávala před očima: „Vážená paní Novotná, obracím se na Vás s prosbou… Jsem biologická matka Aničky…“ Zbytek dopisu jsem už četla jen mechanicky. Srdce mi bušilo až v krku. Biologická matka? Po šesti letech? Proč teď?

Petr si všiml, jak blednu. „Co se děje?“ zeptal se tiše a vzal mě za ruku. Podala jsem mu dopis a sledovala jeho výraz, jak se mění od překvapení k obavám. „To nemyslí vážně…“ zašeptal.

Sedli jsme si ke stolu. Anička přišla a objala mě kolem pasu. „Maminko, proč pláčeš?“ ptala se bezelstně. Pohladila jsem ji po vlasech a snažila se usmát. „To nic, zlatíčko, jen jsem si vzpomněla na něco smutného.“

Celý večer jsme s Petrem mlčky seděli v obýváku. Dopis ležel na stole jako časovaná bomba. V hlavě mi vířily otázky: Co když bude chtít Aničku zpátky? Co když ji bude chtít aspoň vidět? Má na to právo? A co my?

Petr byl vždycky ten rozumnější z nás dvou. „Musíme to řešit,“ řekl nakonec. „Nemůžeme před tím utéct.“

Další dny byly jako zlý sen. Nemohla jsem spát, jídlo mi nechutnalo. Každý pohled na Aničku mě bodal u srdce. Byla naše – byla moje – a přitom někde tam venku byla žena, která ji porodila a teď ji chce zpátky ve svém životě.

Nakonec jsme se rozhodli odpovědět. Napsala jsem stručný, ale slušný dopis: „Děkujeme za Váš dopis. Anička je šťastná a milovaná. Potřebujeme čas na rozmyšlenou.“

Odpověď přišla rychleji, než jsem čekala. Tentokrát byla delší, plná omluv a vysvětlování: těžká situace, mladická nerozvážnost, nemoc, chudoba… Slíbila, že nechce Aničku vzít, jen ji vidět, vědět, že je v pořádku.

Petr byl opatrný: „Musíme myslet hlavně na Aničku.“ Já jsem byla rozpolcená. Chtěla jsem ji chránit před bolestí, ale zároveň jsem cítila povinnost být upřímná.

Jednoho večera jsme seděli s Aničkou u pohádky a já se jí zeptala: „Aničko, kdyby ses mohla setkat s paní, která tě porodila, chtěla bys ji poznat?“ Podívala se na mě velkýma očima: „A ty bys byla pořád moje maminka?“

Zlomilo mě to. Objala jsem ji pevněji než kdy dřív. „Vždycky budu tvoje maminka.“

Nakonec jsme souhlasili s jedním setkáním na neutrální půdě – v kavárně v centru Brna. Byla jsem nervózní jako nikdy v životě. Biologická matka – Lenka – byla mladá žena s unavenýma očima a třesoucíma rukama. Přinesla Aničce plyšového králíčka a dlouho mlčela.

„Děkuju vám,“ řekla nakonec tiše. „Děkuju, že jste jí dali domov.“

Anička byla zmatená, ale zvědavá. Ptala se na věci, které mě nikdy nenapadly: „Proč jsi mě nemohla mít doma? Máš taky ráda králíčky?“ Lenka odpovídala trpělivě a s láskou.

Po setkání jsme byli všichni vyčerpaní. Doma jsme s Petrem dlouho do noci mluvili o tom, co je správné a co ne. Bylo to těžké – pro nás všechny.

Časem se situace uklidnila. Lenka psala občas dopisy nebo poslala pohled k narozeninám. Anička věděla pravdu a my jsme byli silnější než dřív.

Ale někdy v noci, když všichni spí a já sedím u okna s hrnkem čaje v ruce, přemýšlím: Udělali jsme správně? Může mít dítě dvě mámy? A co bych udělala já na jejím místě?

Co byste udělali vy? Otevřeli byste dveře minulosti – nebo je raději nechali zavřené?