Nejsem už tou samou ženou: Příběh Martiny, která odmítla být jen pozadím cizí rodiny

„Martino, prosím tě, můžeš jim dát svačinu? Já musím ještě rychle do obchodu!“ Andrea už stojí ve dveřích a její hlas je naléhavý. Děti se mezitím rozběhly po bytě, jeden z nich už tahá kocoura za ocas. Zdeněk sedí v obýváku, upřeně sleduje zprávy a dělá, že nic neslyší.

V tu chvíli mám chuť křičet. Můj vlastní domov se mi vzdaluje každým dalším víkendem, kdy Andrea přijíždí s dětmi. Všude je hluk, rozházené hračky, drobky na koberci, rozlitý džus na stole. A já? Jsem tu jen jako služka, která má být vždy připravená podat utěrku, uklidit, pohladit, utěšit. Nikdo se mě neptá, jestli mi to vyhovuje. Nikdo se mě neptá, jak se cítím.

„Martino, můžeš mi pomoct najít plyšáka?“ volá malý Tomášek z ložnice. Automaticky vstávám a jdu hledat. Najdu plyšáka pod postelí, podám ho dítěti a na chvíli se zadívám do zrcadla. Kdo je ta žena s kruhy pod očima? Kde je ta Martina, která kdysi ráda zpívala, chodila na výstavy a smála se s přáteli?

Když jsem si Zdeňka brala, věděla jsem, že má dceru. Ale netušila jsem, že jeho rodina bude každý víkend okupovat náš byt a já budu muset ustupovat ze svého prostoru i ze svých snů. Zdeněk mi vždycky říkal: „To přece zvládneme, Marti. Jsme rodina.“ Jenže já se necítím jako součást té jejich rodiny. Jsem spíš jako kulisa pro jejich životy.

Jednou v sobotu večer jsem se pokusila o rozhovor. „Zdeňku, já už to takhle dál nezvládnu,“ začala jsem opatrně. On ani neodtrhl oči od televize: „Co zase je? Vždyť jsou tu jen na víkend.“

„Ale já nemám klid ani chvíli. Nemůžu si přečíst knížku, nemůžu si pustit hudbu, pořád jen uklízím po dětech a Andree. Připadám si tu navíc.“

Zdeněk se zamračil: „To jsou moje vnoučata. Chceš snad, abych je vyhodil?“

„Nechci nikoho vyhazovat,“ šeptla jsem. „Jen bych chtěla mít taky svůj prostor. Svoje chvíle.“

„Tak si najdi nějaký koníček,“ mávl rukou a tím to pro něj skončilo.

Další týdny byly ještě horší. Andrea začala brát jako samozřejmost, že jí pomůžu s dětmi i domácností. Jednou mi dokonce nechala děti na hlídání a odjela s kamarádkou na nákupy bez jediného slova díků. Když jsem to Zdeňkovi řekla, jen pokrčil rameny: „Aspoň si děti užijeme.“

Začala jsem chodit na dlouhé procházky sama. Sedávala jsem v parku na lavičce a dívala se na lidi kolem sebe. Přemýšlela jsem, jestli mám právo chtít něco víc než být jen pozadím pro cizí rodinu. Jestli mám právo říct dost.

Jednoho večera jsem se rozhodla napsat dopis sama sobě:

„Milá Martino,
Pamatuješ si ještě, jak jsi snila o vlastním ateliéru? Jak jsi chtěla malovat? Kde je ta tvoje odvaha? Proč jsi dovolila, aby tě někdo zatlačil do kouta? Máš právo na svůj život.“

Dopis jsem schovala do šuplíku, ale v hlavě mi zněl každý den.

Jednou v neděli ráno jsem odmítla vstát z postele. Děti běhaly po bytě, Andrea volala mé jméno, ale já zůstala ležet a dívala se do stropu. Po chvíli přišel Zdeněk: „Co je s tebou?“

„Jsem unavená,“ řekla jsem tiše. „Už nemůžu být pořád k dispozici.“

Zdeněk byl zmatený a trochu podrážděný: „Tak co mám dělat?“

„Možná byste mohli trávit víkendy u Andrey doma,“ navrhla jsem poprvé nahlas to, co mě už dlouho napadalo.

Následovala hádka. Andrea byla uražená: „Já myslela, že jsme rodina! Že ti můžu věřit!“ Děti plakaly, Zdeněk mlčel.

Ale já poprvé necítila vinu. Cítila jsem úlevu.

Další víkendy byly jiné. Andrea přijížděla méně často a když už přijela, snažila se mě zapojit do rozhovoru – ne jako služku, ale jako člověka. Zdeněk byl zpočátku odtažitý, ale časem pochopil, že i já mám své potřeby.

Začala jsem znovu malovat. Přihlásila jsem se do kurzu keramiky a našla si nové přátele. Pomalu jsem nacházela samu sebe.

Dnes už nejsem ta žena, která mlčky ustupuje do pozadí. Naučila jsem se říkat ne a stát si za svým.

Někdy si ale kladu otázku: Kolik žen kolem nás žije jen jako kulisa pro cizí životy? A kdy konečně začnou žít ten svůj?