„Bezcitná! Ty nemáš děti, já jsem matka!“ – Jak mi švagrová zničila narozeniny, jen aby nemusela vracet peníze

„Ty jsi opravdu bezcitná! Nemáš děti, tak to nikdy nepochopíš!“ křičela na mě Jana, moje švagrová, zatímco všichni seděli kolem stolu a ticho v obýváku by se dalo krájet. Bylo to přesně v ten okamžik, kdy jsem si dovolila připomenout jí, že mi už půl roku dluží dvacet tisíc korun. Byly to peníze, které jsem jí půjčila, když její manžel – můj bratr Petr – přišel o práci a ona tvrdila, že bez nich nezvládnou zaplatit nájem. Teď seděla naproti mně, s dcerkou na klíně, a místo vděku mi předhazovala mou bezdětnost jako nějaký hřích.

Všichni kolem stolu ztuhli. Maminka se dívala do talíře, táta si nervózně pohrával s vidličkou. Petr se snažil něco zamumlat, ale Jana ho umlčela pohledem. „Ty nikdy nepochopíš, co to je být matka! My máme výdaje! Ty máš svůj klidný život, žádné starosti!“ pokračovala a já cítila, jak mi hoří tváře hanbou. Byly to moje narozeniny. Můj den. A místo toho jsem tu seděla jako obžalovaná.

Vzpomněla jsem si na ten den, kdy mě Jana prosila o pomoc. Seděla u mě v kuchyni, slzy v očích, a já ani na vteřinu nezaváhala. „Jano, samozřejmě ti pomůžu,“ řekla jsem tehdy. „Ale budu ty peníze za pár měsíců potřebovat zpátky.“ Přikývla a slíbila, že jakmile Petr najde práci, všechno mi vrátí. Jenže od té doby se změnila. Přestala mi volat, odpovídala na zprávy stroze a vyhýbala se rodinným setkáním.

A teď tu přede mnou seděla a dělala ze mě netvora. „Jano,“ snažila jsem se zachovat klid, „já tě chápu, ale potřebuju ty peníze zpátky. Sama mám výdaje.“

„Výdaje?“ ušklíbla se. „Ty? Ty nemáš děti! Co ty víš o skutečných starostech?“

V tu chvíli jsem měla chuť vstát a odejít. Ale něco ve mně mě nutilo zůstat. Možná hrdost, možná touha slyšet od ostatních aspoň slovo podpory. Ale nikdo nic neřekl. Jen ticho a pohledy upřené do ubrusu.

Maminka se nakonec zvedla a začala sklízet talíře. „Děvčata, nechceme se hádat na narozeniny,“ zašeptala tiše. Ale bylo pozdě. Všichni cítili napětí ve vzduchu.

Petr se nakonec osmělil: „Jano, možná bychom měli něco vrátit…“

„Ty mlč!“ okřikla ho Jana. „Tohle je mezi mnou a tvojí sestrou.“

Cítila jsem slzy v očích. Vždycky jsem si myslela, že rodina drží při sobě. Že když pomůžu já jim, oni pomůžou mně. Ale teď jsem byla jen ta bezdětná teta s penězi navíc.

Po večeři jsem odešla na balkon. Slyšela jsem za sebou kroky – byla to maminka.

„Lucko,“ řekla tiše a pohladila mě po rameni, „víš, jaká je Jana. Má toho hodně…“

„A já snad nemám?“ vyhrkla jsem. „Proč je vždycky omlouvána? Proč já musím být ta špatná?“

Maminka mlčela. Věděla jsem, že odpověď nemá.

Když jsem se vrátila do obýváku, Jana už balila dcerku do bundy. „My už půjdeme,“ oznámila hlasitě. „A příště si rozmysli, jestli budeš někomu něco připomínat před celou rodinou.“

Zůstala po ní jen prázdná židle a pocit hořkosti.

Doma jsem dlouho nemohla usnout. Přemítala jsem nad tím, kde se stala chyba. Proč je v českých rodinách tak těžké mluvit o penězích? Proč je žena bez dětí považována za méněcennou? A proč se solidarita mezi ženami tak snadno rozpadne?

Druhý den mi přišla od Jany zpráva: „Doufám, že jsi spokojená. Kvůli tobě máme doma dusno.“ Neodpověděla jsem.

Od té doby jsme spolu téměř nemluvily. Petr mi později potají poslal část peněz zpět – prý z brigády. Ale vztahy v rodině už nikdy nebyly stejné.

Někdy si říkám: Má cenu pomáhat lidem, kteří vaši pomoc berou jako samozřejmost? A proč je v naší společnosti pořád tak těžké být ženou bez dětí?