S kufrem a dvěma dětmi v dešti: Jak jsem začala znovu

„Mami, proč tak prší?“ ptala se mě malá Anička, zatímco jsem jí tiskla k sobě pod rozbitým deštníkem. Byla půlnoc, ulice v Nuslích byly prázdné a já stála před domem, který už nikdy neměl být mým domovem. Kufr, který jsem táhla za sebou, byl těžký, ale ne tak těžký jako rozhodnutí, které jsem právě udělala. Vedle mě stál Honzík, tichý a bledý, s očima plnýma strachu. „Pojďte, děti, musíme jít,“ šeptla jsem a doufala, že můj hlas nezní tak zlomeně, jak se cítím.

Celé roky jsem žila v přesvědčení, že musím vydržet. Že kvůli dětem je lepší zůstat s Petrem, i když jeho výbuchy vzteku byly čím dál častější. „To je normální, chlapi jsou prostě takoví,“ říkala mi máma, když jsem jí poprvé naznačila, že něco není v pořádku. „A co bys sama dělala? Kam bys šla?“ ptal se táta a já neměla odpověď. Ale dnes v noci už jsem věděla: kamkoli, jen pryč.

První týdny byly peklo. Spali jsme u kamarádky Lenky na gauči v jejím panelákovém bytě na Jižním Městě. Děti plakaly po tátovi a já po nocích tiše brečela do polštáře. Peníze rychle docházely. Sociálka mi nabídla azylový dům, ale představa sdílené kuchyně s cizími lidmi mě děsila. Přesto jsem nakonec kývla – nebylo z čeho vybírat.

V azylovém domě to vonělo levnou kávou a zoufalstvím. „Nebojte, paní Novotná, tady to zvládnete,“ povzbuzovala mě sociální pracovnice paní Váchová. Ale já si připadala jako selhání. Každý den jsem hledala práci – prodavačka v Albertu, úklid kanceláří, noční směny v pekárně. Všude chtěli zkušenosti nebo směny, které bych s dětmi nezvládla.

Jednoho dne mi volala máma. „Tak co? Už tě to přešlo? Petr říkal, že tě vezme zpátky. Děti potřebují otce.“ Srdce mi bušilo vzteky i smutkem. „Mami, už nikdy se nevrátím,“ řekla jsem poprvé nahlas a věděla jsem, že tímhle rozhovorem možná přicházím o rodinu.

Děti začaly chodit do nové školky. Anička byla uzavřená, Honzík se počůrával ze stresu. Učitelka mě jednou zastavila na chodbě: „Paní Novotná, děti jsou hodně smutné. Nechcete si o tom promluvit s psychologem?“ Cítila jsem se jako nejhorší matka na světě.

Jednoho večera jsme seděli na posteli v našem malém pokoji a Anička se ke mně přitulila: „Mami, kdy budeme mít zase svůj domov?“ Slíbila jsem jí to – i když jsem nevěděla jak.

Začala jsem chodit na rekvalifikační kurz účetnictví. Bylo to těžké – učit se večer po uspání dětí, s hlavou plnou starostí o peníze a budoucnost. Ale poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že něco dokážu.

Po půl roce se nám podařilo najít malý obecní byt na Žižkově. Bylo to jen 1+1 s plesnivou koupelnou a starými okny, ale byl to náš domov. Když jsme tam poprvé vešli, děti běhaly po pokoji a smály se. Já se rozplakala štěstím.

Rodina se mnou skoro nemluvila. Táta mi jednou napsal SMS: „Kdybys nebyla tak tvrdohlavá…“ Ale já už věděla své. Petr mi posílal alimenty jen občas a často mi vyhrožoval soudem o děti. Každý den byl boj – s úřady, s penězi, se samotou.

Jednou večer jsem seděla u kuchyňského stolu a počítala drobné na nákup. Anička přišla a položila mi ruku na rameno: „Mami, jsi statečná?“ Podívala jsem se jí do očí a poprvé si uvědomila, že možná opravdu jsem.

Dnes už mám práci v malé účetní firmě na Smíchově. Děti chodí do školy a mají kamarády. Není to lehké – pořád počítám každou korunu a někdy mě přepadne strach z budoucnosti. Ale už vím, že i když člověk spadne na úplné dno, může znovu vstát.

Někdy si ale kladu otázku: Má tu sílu opravdu každý? Nebo je to jen štěstí a náhoda? Co byste udělali vy na mém místě?