Dopis, který roztrhl rodinu: Když mateřská láska bolí

„Tohle ti přišlo, Aleno,“ řekl Ivan a položil přede mě na stůl bílou obálku s maminčiným písmem. Ruka se mi roztřásla dřív, než jsem ji vůbec otevřela. Věděla jsem, že od ní nikdy nepřichází nic lehkého. Vždycky to byla ona, kdo určoval pravidla, a já jsem byla ta, která je musela dodržovat. Ale tentokrát šlo o něco víc.

„Co je to?“ zeptal se Ivan opatrně, když viděl, jak blednu. „Od mámy,“ odpověděla jsem tiše a roztrhla obálku. Četla jsem první řádky a srdce mi bušilo až v krku: „Aleno, vím, že jsme si nikdy nebyly blízké, ale teď tě potřebuju. Jsem v těžké situaci a žádám tě o alimenty.“

Zamrazilo mě. Alimenty? Proč? Vždyť ona byla ta, která mě v dětství nechávala samotnou doma, zatímco chodila po kavárnách s kamarádkami. Byla to ona, kdo mi nikdy neřekl, že mě má rád. A teď ode mě chce peníze?

Ivan si sedl naproti mně a vzal mě za ruku. „Co budeš dělat?“ zeptal se tiše. „Nevím,“ zašeptala jsem. V hlavě mi vířily vzpomínky: jak jsem jako malá holka čekala na maminku u okna, jak jsem se snažila být nejlepší ve škole, jen abych ji potěšila. Nikdy to nestačilo.

Ten den jsem šla do práce jako tělo bez duše. V kanceláři jsem seděla u počítače a místo tabulek sledovala déšť za oknem. Moje kolegyně Jana si všimla mého rozpoložení. „Děje se něco?“ zeptala se starostlivě. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem jí všechno řekla. Jana jen nevěřícně kroutila hlavou: „To snad není možný! Po tom všem?“

Večer doma jsme s Ivanem seděli v kuchyni a mlčeli. Děti už spaly a já cítila tíhu rozhodnutí, které přede mnou leželo. „Víš,“ začal Ivan opatrně, „já tě podpořím v čemkoli se rozhodneš. Ale nemyslíš, že už jsi pro ni udělala dost?“

Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem se snažila získat její uznání. Když jsem si našla první práci, místo gratulace mi řekla: „No konečně něco pořádného.“ Když jsem se vdala za Ivana, neodpustila si poznámku: „Myslela jsem, že si najdeš někoho lepšího.“

Ale teď byla sama. Otec odešel před lety za jinou ženou do Brna a bratr Tomáš žije v Plzni a s mámou nekomunikuje už roky. Všechno zůstalo na mně.

Dny plynuly a já cítila stále větší tlak. Máma mi začala volat a psát SMS: „Aleno, potřebuju tě.“ „Aleno, nemám na nájem.“ Každá zpráva byla jako rána do břicha.

Jednou večer jsem seděla u stolu a děti si hrály v obýváku. Najednou přišla dcera Klárka: „Mami, proč jsi smutná?“ Podívala jsem se na ni a uvědomila si, že nechci, aby jednou cítila to samé co já – že nikdy není dost dobrá.

Rozhodla jsem se mámě zavolat. Telefon zvedla hned: „No konečně! Už jsem myslela, že se mi neozveš.“

„Mami,“ začala jsem opatrně, „chápu, že jsi v těžké situaci. Ale proč já? Proč ne Tomáš?“

„Tomáš? Ten je sobec! Ty jsi vždycky byla ta hodná,“ odsekla.

„Ale mami, já mám taky rodinu. Dvě děti. Hypotéku. Nemůžu ti posílat peníze každý měsíc.“

„Takže mě necháš na ulici? Po tom všem?“ Její hlas byl plný výčitek.

„Po čem všem?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. „Po tom všem mlčení? Po těch letech, kdy jsi mě ignorovala?“

Na druhém konci bylo ticho.

„Nikdy jsi mi neodpustila, viď?“ řekla nakonec tiše.

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale nemůžu pořád žít jen pro tebe.“

Zavěsila.

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela nad tím, jestli jsem špatná dcera. Ráno mi přišla další SMS: „Promiň.“

Šla jsem do práce s pocitem úlevy i viny zároveň. Jana mě objala: „Musíš myslet i na sebe.“

Doma jsme s Ivanem seděli u stolu a já mu řekla: „Rozhodla jsem se. Pomůžu jí jednorázově – zaplatím jí nájem na měsíc a pomůžu jí najít sociální pracovnici. Ale dál už to dělat nemůžu.“

Ivan mě pohladil po ruce: „Jsem na tebe pyšný.“

Když jsem to mámě oznámila, nejdřív křičela a vyčítala mi všechno možné. Pak ale přijala mou pomoc a začala spolupracovat se sociální pracovnicí.

Možná jsme si nikdy nebudeme blízké jako jiné matky a dcery. Ale poprvé v životě mám pocit, že žiju svůj vlastní život.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je špatné myslet někdy i na sebe? Kde je hranice mezi pomocí a sebeobětováním? Co byste udělali vy na mém místě?