Máma pomáhá mé bývalé ženě, ale současné odmítá. Proč je rodina tak složitá?

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkl jsem, když jsem ji přistihl, jak balí tašky s jídlem a oblečením pro Janu. „Tomáši, ona je sama s dětmi. Ty jsi jejich otec, ale kdo jim opravdu pomáhá?“ odpověděla klidně, ale v očích jí plály slzy. Stál jsem v kuchyni svého dětského bytu na sídlišti v Brně a měl pocit, že se mi hroutí svět.

Moje máma vždycky byla oporou celé rodiny. Po tátově smrti držela všechno pohromadě – mě, sestru i domácnost. Když jsem se před deseti lety ženil s Janou, byla nadšená. Když jsme se rozváděli, plakala. A teď? Teď pomáhá Janě víc než mně a mé nové ženě Lucii.

„Mami, my s Lucií taky potřebujeme pomoc. Víš, že jsme přišli o byt a že Lucie čeká dítě,“ snažil jsem se ji přesvědčit. „A co Jana? Ta má dvě děti a ty jsi jí dlužil alimenty skoro rok! Myslíš, že na to zapomenu?“ Její hlas byl pevný jako skála.

V tu chvíli jsem si uvědomil, jak moc jsem to pokazil. Po rozvodu jsem se snažil začít znovu – nová práce, nová žena, nový život. Ale peníze nikdy nestačily a já často posílal Janě jen část alimentů nebo vůbec nic. Vždycky jsem si říkal: „Ona to zvládne, má přece mámu.“ Jenže teď jsem já ten, kdo potřebuje pomoc.

Lucie seděla v autě před domem a čekala na mě. Když jsem nasedl, podívala se na mě s otázkou v očích: „Tak co?“ „Nic. Máma nám nepomůže. Prý jsme si to způsobili sami.“ Lucie se rozplakala. „Já už nemůžu, Tomáši. Nemáme kde bydlet, nemám práci a ty… tvoje máma mě nenávidí.“

„To není pravda,“ snažil jsem se ji uklidnit, ale věděl jsem, že má pravdu. Máma nikdy Lucii nepřijala. Pořád ji srovnávala s Janou – Jana byla ta hodná, tichá, obětavá. Lucie je divoká, upřímná a někdy až moc přímá. Možná proto si s mámou nikdy nesedly.

Dny plynuly a naše situace byla čím dál zoufalejší. Spali jsme u kamarádů, někdy v autě. Lucie byla ve čtvrtém měsíci těhotenství a já měl pocit, že selhávám jako muž i jako otec. Jednou večer mi volala Jana: „Tomáši, máma ti chce něco říct.“

Vrátil jsem se domů a našel mámu sedět u stolu s fotkami z dětství. „Víš, proč pomáhám Janě?“ zeptala se tiše. „Protože ona nikdy neřekla dětem špatné slovo o tobě. Nikdy si nestěžovala, když jsi neposlal peníze. A když jsi přišel pozdě na návštěvu, vždycky tě omluvila.“

Mlčel jsem. V hlavě mi běžely všechny ty chvíle, kdy jsem si myslel, že mám právo začít znovu bez ohledu na minulost.

„Lucie je jiná,“ pokračovala máma. „Ale to neznamená, že ji nenávidím. Jenom… mám strach, že zase utečeš od odpovědnosti.“

„Neuteču,“ zašeptal jsem.

„Tak mi to dokaž,“ řekla máma a podala mi klíče od sklepa. „Můžeš tam s Lucií přespat pár nocí. Ale musíš si najít práci a začít platit alimenty pořádně.“

Bylo to ponižující – spát ve sklepě vlastního domu jako nějaký cizinec. Ale byla to šance.

Lucie byla zoufalá: „Tohle je tvoje rodina? Takhle se tu žije?“

„Není to fér,“ řekl jsem jí jednou v noci mezi regály s kompoty a starými lyžemi. „Ale je to jediný domov, co máme.“

Začal jsem pracovat na stavbě – těžká práce za málo peněz, ale aspoň něco. Každou výplatu jsem posílal Janě alimenty a snažil se být lepším otcem svým dětem z prvního manželství.

Jednoho dne přišla máma do sklepa s Lucií v patách: „Tomáši, pojď nahoru. Uvařila jsem večeři.“ Bylo to poprvé po měsících, co nás pozvala ke stolu.

Seděli jsme mlčky nad talíři bramborové kaše a karbanátků. Máma najednou řekla: „Možná jsem byla tvrdá. Ale chci vidět, že jsi dospěl.“

Lucie jí poděkovala a já měl slzy v očích.

Dnes už máme s Lucií malý byt na okraji Brna a čekáme druhé dítě. S Janou jsme našli křehké příměří – děti mě zase začaly zvát na narozeniny.

Ale pořád mě trápí otázka: Proč je rodina někdy tím největším bojištěm? A opravdu můžeme napravit chyby minulosti – nebo nás budou pronásledovat navždy?