Mezi kladivem a kovadlinou: Když tchyně vládne našemu domovu a manžel mlčí

„Tohle kafe je zase studené, Lucie. Už jsem ti říkala, že Tomáš má rád horké,“ ozvala se z kuchyně hlasitě moje tchyně Marie, sotva jsem položila hrnek na stůl. Bylo pondělní ráno, venku lilo jako z konve a já měla pocit, že mi někdo právě polil ledovou vodou i duši. Tomáš seděl u stolu, listoval novinami a ani nezvedl oči.

„Promiňte, hned udělám nové,“ odpověděla jsem tiše, i když jsem v sobě dusila vztek. Už třetí rok žijeme s Tomášovou matkou v našem bytě na Žižkově. Původně to mělo být jen na pár měsíců, než si najde něco svého po smrti tchána. Ale měsíce se změnily v roky a já se pomalu ztrácela sama sobě.

„Lucie, mohla bys mi vyžehlit halenku? Dneska jdu na schůzku s paní Novákovou a chci vypadat k světu,“ pokračovala Marie, aniž by čekala na odpověď. Tomáš jen mlčky usrkl kávu a dál předstíral, že neexistuji.

V hlavě mi vířily myšlenky: Proč se mě nikdy nezastane? Proč je pro něj jednodušší mlčet než říct vlastní matce, že už nejsme děti? Vždyť jsme manželé! Ale místo toho jsem vzala žehličku a šla do ložnice.

Večer jsem seděla na balkoně, kouřila jednu cigaretu za druhou a přemýšlela, kde se stala chyba. Když jsme se s Tomášem poznali na fakultě, byl to veselý kluk s jiskrou v oku. Smáli jsme se spolu, plánovali budoucnost. Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu žít ve vlastním bytě jako host.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce. V předsíni jsem slyšela Marie, jak si s Tomášem povídá v kuchyni: „Víš, Tomáši, Lucie není moc pořádná. Všimla jsem si, že zase nechala nádobí ve dřezu. A ty ponožky…“

„Mami, nech to být,“ zamumlal Tomáš. Ale jeho hlas byl slabý a unavený.

Stála jsem za dveřmi a cítila, jak mi hoří tváře studem i vztekem. Vešla jsem dovnitř a podívala se na oba: „Jestli vám vadím, tak to řekněte rovnou.“

Marie se na mě podívala s úsměvem: „Ale Lucinko, vždyť já to myslím dobře. Chci jen, aby byl Tomáš spokojený.“

Tomáš sklopil oči. „Nechme toho,“ řekl tiše.

Ten večer jsem poprvé zvýšila hlas: „Tomáši, proč nic neřekneš? Proč mě nikdy nepodpoříš?“

„Nechci hádky,“ odpověděl. „Mamka je tady jen dočasně.“

„To říkáš už tři roky!“ vykřikla jsem a rozplakala se.

Další týdny byly jako zlý sen. Marie začala rozhodovat o všem – co budeme jíst, kam pojedeme na dovolenou, dokonce i jakou barvu záclon máme koupit do obýváku. Každý den jsem cítila, jak se ve mně něco láme.

Jednou večer jsem seděla s kamarádkou Petrou v kavárně na Vinohradech. „Proč mu to prostě neřekneš na rovinu?“ zeptala se mě.

„Bojím se, že ho ztratím,“ přiznala jsem poprvé nahlas. „Ale zároveň mám pocit, že už ztrácím sama sebe.“

Petra mě pohladila po ruce: „Lucie, musíš si nastavit hranice. Jinak tě to zničí.“

Doma jsem tu noc nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli vedle Tomáše a v hlavě mi běžela slova mé kamarádky. Ráno jsem se rozhodla – musím něco změnit.

Když Marie odešla na nákup, sedla jsem si k Tomášovi: „Musíme si promluvit.“

Podíval se na mě nejistě: „O čem?“

„O nás. O tomhle domově. O tvojí mamince.“

Tomáš si povzdechl: „Já vím, že to není ideální…“

„Není to ideální? Tomáši, já už nemůžu dál žít jako host ve vlastním bytě! Potřebuju tvou podporu. Potřebuju vědět, že stojíš za mnou.“

Chvíli bylo ticho. Pak Tomáš řekl: „Mám ji rád… je to moje máma.“

„A já jsem tvoje žena! Nechci tě stavět před volbu – ale musíš pochopit, že takhle to dál nejde.“

Ten den jsme spolu mluvili dlouho do noci. Poprvé jsem viděla v jeho očích pochopení – ale i strach. Druhý den ráno jsme si sedli všichni tři ke stolu.

„Mami,“ začal Tomáš nejistě, „myslím, že by bylo lepší, kdybys začala hledat něco svého.“

Marie zbledla: „Vy mě vyhazujete?“

„Nechceme tě vyhazovat,“ řekla jsem klidně. „Ale potřebujeme prostor pro sebe.“

Bylo to těžké období – slzy, výčitky, ticho v bytě husté jako mlha nad Vltavou. Ale po několika týdnech si Marie našla malý byt na Smíchově.

Najednou bylo doma ticho. A já poprvé po letech cítila klid – i když mezi mnou a Tomášem zůstaly jizvy.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem horkého čaje a přemýšlím: Stálo to za to? Může manželství přežít takovou zkoušku? A kdybych mlčela dál – neztratila bych nakonec úplně sama sebe?