Pozdní návraty, cizí parfém a ticho mezi námi: Jak jsem přišla o rodinu, když jsem to nejméně čekala

„Kde jsi byl tak dlouho?“ ptám se tiše, když Petr konečně vejde do předsíně. Je skoro půlnoc a v bytě je cítit cizí parfém – sladký, těžký, rozhodně ne můj. Petr si sundává boty a ani se na mě nepodívá. „Byl jsem s klukama na pivu, Ivano. Nezačínej zase,“ odpoví unaveně a zmizí v koupelně. Slyším tekoucí vodu a vím, že si myje nejen ruce, ale i svědomí.

Sedím v kuchyni a dívám se na prázdný hrnek od kávy. V hlavě mi hučí otázky, které si už měsíce nedokážu přestat pokládat. Proč se mi Petr vzdaluje? Kde je ten muž, který mi kdysi šeptal do ucha, že jsem jeho jediná? Kdy jsme se stali jen spolubydlícími?

Začalo to nenápadně. Petr měl najednou víc práce, častější služební cesty do Brna nebo Ostravy. Víkendy trávil „na chalupě s kamarády“, ale nikdy mě nepozval s sebou. Když jsem se ptala, proč nemůžu jet taky, mávl rukou: „To je pánská jízda, Ivano. Ty by ses tam nudila.“

Naše dcera Klára už dávno bydlí v Praze a syn Tomáš studuje v Plzni. Dům ztichl a já zůstala sama s Petrovým tichem. Zpočátku jsem si říkala, že je to jen období. Že až děti odejdou z domu, budeme mít konečně čas na sebe. Jenže místo toho mezi námi narůstala zeď.

Jednoho večera jsem našla v jeho bundě účtenku z restaurace v centru – dvě večeře, lahev vína. Když jsem se zeptala, s kým tam byl, podíval se na mě s ledovým klidem: „To byla pracovní schůzka.“

Začala jsem být podezřívavá. Prohlížela jsem jeho telefon, hledala stopy na sociálních sítích. Nic konkrétního jsem nenašla, jen spoustu smazaných zpráv a nové heslo do počítače. Připadala jsem si směšně – jako puberťačka žárlící na svého kluka.

Jednou večer mi zavolala jeho sestra Jana: „Ivano, co se děje? Petr mi říkal, že jste spolu skoro nemluvili celý týden.“ Zmohla jsem se jen na tiché: „Nevím.“

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po sídlišti. Pozorovala jsem světla v oknech ostatních bytů a představovala si, jak tam lidé spolu večeří, smějí se nebo se hádají kvůli hloupostem. My už jsme se ani nehádali.

Jednoho dne přišel Petr domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel. Pak řekl: „Ivano, musíme si promluvit.“ Srdce mi bušilo až v krku.

„Mám někoho jiného,“ vydechl nakonec. „Nechtěl jsem ti ublížit, ale už to dál nejde.“

V tu chvíli jako by mi někdo vyrval podlahu pod nohama. Všechno, co jsem tušila, ale nechtěla si připustit, bylo najednou skutečné. Neptala jsem se kdo to je – věděla jsem, že odpověď by stejně nic nezměnila.

„Co bude dál?“ zeptala jsem se tiše.

Petr pokrčil rameny: „Nevím. Asi bych měl odejít.“

A tak odešel. Zůstala po něm prázdná skříň a ticho v bytě, které mě dusilo.

První týdny byly nejhorší. Každé ráno jsem vstávala s pocitem, že nemám proč vstát z postele. Volala mi Klára: „Mami, nechceš přijet na víkend do Prahy?“ Ale já neměla sílu ani sbalit tašku.

Začaly chodit dopisy od právníka – rozvodové papíry, rozdělení majetku. Všechno bylo najednou tak formální a chladné.

Jednou večer mi zavolal Tomáš: „Mami, táta mi říkal… Je to pravda?“ Slyšela jsem v jeho hlase slzy.

„Ano,“ odpověděla jsem. „Ale my dva jsme pořád rodina.“

Začala jsem chodit do práce dřív než obvykle – abych nemusela být doma sama. Kolegové v kanceláři si šeptali za zády. Jedna kolegyně mi jednou řekla: „Ivano, drž se. To zvládneš.“ Ale já měla pocit, že nezvládnu vůbec nic.

Jednou večer jsem potkala sousedku Martu na chodbě. „Ivano, nechceš přijít na kafe? Aspoň na chvíli přijdeš na jiné myšlenky.“ Seděla jsem u ní v kuchyni a poprvé po dlouhé době se rozplakala před někým jiným než před sebou samou.

Marta mě objala: „Víš co? Tohle se stává častěji, než si myslíš. Můj muž mě taky opustil kvůli mladší ženské. Ale život jde dál.“

Začala jsem chodit na kurzy keramiky v místním kulturním domě. Poprvé po letech jsem měla pocit, že něco tvořím jen pro sebe – ne pro rodinu nebo pro Petra.

Jednou večer mi napsal Petr zprávu: „Jak se máš?“ Dlouho jsem přemýšlela nad odpovědí. Nakonec jsem napsala: „Lépe než dřív.“

Někdy mám pocit, že bych mu měla odpustit – kvůli dětem nebo kvůli sobě samé. Ale pak si vzpomenu na všechny ty večery plné ticha a samoty a nevím, jestli to dokážu.

Dnes už vím, že nejhorší není přijít o manžela – nejhorší je přijít o iluze a jistoty, které člověk celý život budoval.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Mohla jsem něco udělat jinak? Nebo je prostě střední věk časem ztrát a nových začátků? Co byste udělali vy na mém místě?