Jak jeden obyčejný krém na obličej rozvrátil naši rodinu: Vyprávění snachy z Brna

„To myslíš vážně, Lucie? Tohle mi dáváš k narozeninám?“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který jsem znala až příliš dobře. Tchyně stála u stolu, v ruce držela malou krabičku s krémem na obličej, který jsem jí přinesla jako dárek. Byla jsem po celém dni v práci unavená, ale snažila jsem se usmát. „Je to kvalitní krém, paní Novotná, sama ho používám,“ řekla jsem tiše, ale v duchu jsem už tušila, že tohle nebude jen tak.

Pracuji v drogerii v centru Brna už třetím rokem. Každý měsíc dostáváme od dodavatelů různé vzorky kosmetiky zdarma. Něco si nechám, něco rozdám kamarádkám nebo rodině. Letos jsem si řekla, že udělám radost i tchyni. Vždycky si stěžovala na suchou pleť a drahé krémy. Jenže když jsem jí ten krém předala, místo vděku přišla ledová sprcha.

„Takže já ti zařídím svatbu, pomáhám vám s bytem a ty mi dáš něco, co jsi dostala zadarmo?“ pokračovala tchyně a já cítila, jak mi hoří tváře. Můj muž Petr seděl u stolu a mlčel. Věděla jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny, ale stejně mě jeho ticho bolelo.

„Mami, Lucie to myslela dobře,“ ozval se nakonec Petr, ale jeho hlas byl slabý. Tchyně se na mě podívala s pohledem, který by dokázal rozbít sklo. „Dobře? To je pro tebe dobře? Já bych nikdy své tchyni nedala něco takového! To je urážka!“

Cítila jsem slzy v očích, ale snažila jsem se je zadržet. Vždycky jsem se snažila být dobrá snacha. Když jsme s Petrem začínali bydlet spolu v malém bytě na Lesné, jeho rodiče nám hodně pomohli. Ale nikdy jsem neměla pocit, že bych jim byla dost dobrá. Všechno, co jsem udělala, bylo špatně. Když jsem upekla koláč, byl moc sladký. Když jsem koupila dárek, byl nevhodný. A teď ten krém…

Večer doma jsme s Petrem seděli v tichu. „Myslíš, že jsem to přehnala?“ zeptala jsem se opatrně. Petr jen pokrčil rameny. „Možná jsi mohla koupit něco jiného… Víš, jak je máma citlivá.“

„Ale já nemám peníze na drahé dárky! A ten krém je opravdu kvalitní…“

Petr se na mě podíval a já viděla v jeho očích únavu. „Já vím. Ale máma to vidí jinak.“

Další dny byly napjaté. Tchyně volala Petrovi každý večer a stěžovala si na mě. Prý ji nerespektuji, prý si ji nevážím. Petr byl čím dál víc nervózní a začal být odtažitý i ke mně. Přestali jsme spolu mluvit o běžných věcech, doma bylo ticho a dusno.

Jednoho dne přišla tchyně nečekaně k nám domů. Bez pozvání otevřela dveře a začala mi vyčítat všechno možné – že neumím vařit jako ona, že nejsem dost pečlivá hospodyně, že Petra zanedbávám. Nakonec mi řekla: „Víš co? Možná by si Petr zasloužil lepší ženu.“

To už jsem nevydržela a rozplakala se přímo před ní. „Co ještě mám udělat? Snažím se! Pracuju, starám se o Petra i o domácnost… Proč vám nikdy nejsem dost dobrá?“

Tchyně chvíli mlčela a pak odešla bez slova. Petr přišel domů až pozdě večer a našel mě uplakanou v kuchyni. „Měli bychom si dát pauzu,“ řekl tiše.

Bylo to jako rána pěstí do žaludku. „Kvůli krému?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Nejen kvůli tomu… Máma je nešťastná, já taky… Potřebuju čas.“

Následující týdny byly peklo. Petr odešel k rodičům a já zůstala sama v našem bytě. V práci jsem byla jako tělo bez duše, kolegyně si všimly, že nejsem ve své kůži. Jednou za mnou přišla Jana a zeptala se: „Co se děje?“ Všechno jsem jí vyprávěla a ona jen kroutila hlavou: „Tohle je typická česká rodinná tragikomedie… Ale musíš myslet i na sebe.“

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Špilberku a přemýšlela o svém životě. Proč mám pořád pocit viny? Proč musím pořád někomu něco dokazovat? A proč má jeden obyčejný krém takovou moc?

Po měsíci mi Petr napsal zprávu: „Můžeme si promluvit?“ Sešli jsme se v kavárně na České. Byl nervózní a já taky.

„Lucie… Máma tě nikdy nepřijme takovou, jaká jsi. Ale já tě mám rád,“ řekl tiše.

„A co bude dál?“ zeptala jsem se.

Petr pokrčil rameny: „Nevím… Ale nechci tě ztratit.“

Od té doby jsme začali znovu budovat náš vztah – tentokrát s větším důrazem na naše potřeby a hranice vůči jeho rodině. Tchyně mě stále nemá ráda, ale už jí nedávám tolik prostoru ve svém životě.

Někdy si říkám: Stojí opravdu za to obětovat vlastní štěstí kvůli očekáváním druhých? Kolik z nás žije život podle představ ostatních místo těch vlastních? Co byste udělali vy na mém místě?