Matčina past: Jak jsem přišel o domov a důvěru své ženy

„Davide, proč jsi zase přišel pozdě? Víš, co si o tom myslí máma?“ Klářin hlas mě bodl do srdce hned ve dveřích. Ještě jsem si ani nestačil zout boty a už jsem cítil, jak se mi pod nohama bortí půda. Věděl jsem, že za tím stojí paní Věra, její matka. Od samého začátku našeho vztahu mi dávala najevo, že nejsem dost dobrý. Nikdy mi to neřekla přímo, ale její pohledy, poznámky a neustálé připomínání Klářina bývalého přítele Tomáše byly jasné jako den.

„Kláro, měl jsem poradu v práci. Volal jsem ti,“ snažil jsem se vysvětlit, ale ona už byla napůl v slzách. „Máma říká, že ti nemám věřit. Prý jsi byl zase s těmi svými kamarády v hospodě.“

Zatnul jsem zuby. Věra měla v našem bytě klíče „pro případ nouze“, ale čím dál častěji se stávalo, že když jsem přišel domů, seděla v kuchyni a vařila Kláře kávu. „Davide, měl bys být rád, že máš tak starostlivou tchyni,“ říkala s úsměvem, který mě mrazil až do morku kostí.

Jednou večer jsem zaslechl jejich rozhovor za zavřenými dveřmi ložnice. „Kláro, podívej se na něj. Pořád jen pracuje nebo je pryč. Myslíš, že tě opravdu miluje? Tomáš by tě nikdy takhle nenechal samotnou.“

Chtěl jsem zakřičet, rozrazit dveře a říct jim, jak moc Kláru miluju. Ale místo toho jsem stál na chodbě a cítil se menší a menší. Začal jsem pochybovat sám o sobě. Opravdu jsem tak špatný manžel? Dávám Kláře dost lásky? Nebo je chyba ve mně?

Jednoho dne jsem přišel domů dřív a našel Věru, jak prohledává naše šuplíky. „Co to děláte?“ vyhrkl jsem. „Jen hledám Klářin starý pas,“ odpověděla ledabyle. Ale vím jistě, že hledala něco jiného – důkaz mé nevěry nebo slabosti.

Začal jsem být podezřívavý i já. Kontroloval jsem Klářin mobil, hledal známky toho, že mi nevěří nebo že si s někým píše. Nenáviděl jsem se za to, ale nemohl jsem si pomoct. Věra mezi nás zasela semínko nedůvěry a to začalo klíčit.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Klára najednou řekla: „Davide, myslím, že bychom si měli dát pauzu.“ Ztuhl jsem. „To říkáš ty? Nebo tvoje máma?“ vyjel jsem na ni ostřeji, než jsem chtěl.

Rozplakala se. „Nevím už, co je moje myšlenka a co její. Pořád mi něco našeptává…“

V tu chvíli mi došlo, jak hluboko jsme klesli. Z láskyplného vztahu jsme se dostali do pasti plné podezření a manipulace.

Začal jsem chodit domů později a později. Radši jsem zůstával v práci nebo šel na pivo s kolegy. Doma mě čekala jen napjatá atmosféra a pohledy plné výčitek.

Jednoho dne mi Klára oznámila: „Odjíždím na pár dní k mámě.“ Věděl jsem, že je to začátek konce.

Zůstal jsem v prázdném bytě a přemýšlel, kde se to všechno pokazilo. Měl jsem bojovat víc? Nebo odejít dřív? Proč jsme dovolili třetí osobě vstoupit mezi nás?

Po týdnu přišla Klára domů s kufrem v ruce. „Davide… myslím, že bychom měli žít odděleně.“

Chtěl jsem ji zastavit, obejmout ji a říct jí, že všechno zvládneme. Ale ona už byla rozhodnutá.

Když za ní zaklaply dveře, zhroutil se mi svět.

Dnes sedím v podnájmu na Žižkově a přemýšlím: Opravdu může jeden člověk zvenčí zničit vztah dvou lidí? Nebo jsme si za to mohli sami? Co byste udělali vy na mém místě?