Moje máma mi nechce hlídat děti, ale já musím uživit rodinu: Příběh jedné matky z Ostravy

„Mami, prosím tě, aspoň dneska. Potřebuju do práce, jinak mě vyhodí,“ šeptám do telefonu, zatímco se snažím utišit malou Aničku, která se mi věší na nohu a pláče. V pozadí slyším kluky, jak se hádají o poslední rohlík. Máma si povzdechne a její hlas je tvrdý jako led: „Jano, už jsem ti to říkala. Já už mám svýho dost. Děti jsou tvoje starost.“

V tu chvíli mám chuť rozbít telefon o zeď. Ale nemůžu. Musím být silná. Pro ně. Pro své děti. Ještě před rokem byl život jiný. Můj muž Petr byl zdravý, pracoval v dolech a domů nosil výplatu i úsměv. Pak přišel ten den. Výbuch v dole, telefonát v noci, sanitka, která přijela pozdě. Od té doby je všechno na mně.

Bydlíme v paneláku na sídlišti v Ostravě-Porubě. Tři děti, dvě místnosti, jeden plat z pokladny v supermarketu. Každé ráno vstávám ve čtyři, abych stihla nachystat snídani, obléct děti a odvézt je do školky a školy. Nejmladší Anička má teprve tři roky a školku nesnáší. Každé ráno mě prosí: „Maminko, nechoď pryč.“ A já jí lžu do očí: „Za chvilku jsem zpátky.“

Když jsem poprvé prosila mámu o pomoc, myslela jsem, že to pochopí. Vždyť ona sama mě vychovávala sama po rozvodu s tátou. Ale ona jen kroutila hlavou: „Já už jsem si svoje odžila. Teď chci mít klid.“ Prý má bolavá záda a potřebuje si odpočinout. Ale když jdu kolem jejího bytu, slyším smích – hraje karty se sousedkami.

Někdy mám pocit, že mě nenávidí za to, že jsem si vzala Petra. Nikdy ho neměla ráda – horník podle ní nebyl dost dobrý pro její dceru. „Mohla sis najít někoho lepšího,“ říkávala mi pořád dokola. Teď mám pocit, že mi to dává sežrat.

Jednou večer sedím u kuchyňského stolu a počítám drobné z peněženky. Chybí mi pětistovka na nájem. Kluci spí na rozkládací pohovce, Anička vedle mě tiše dýchá. Najednou mi tečou slzy po tváři a nemůžu přestat. Proč mi máma nepomůže? Proč musím všechno zvládnout sama?

Druhý den ráno mě v práci volá vedoucí: „Jano, dneska musíš zůstat déle. Máme inventuru.“ Srdce mi buší až v krku. „Nemůžu, nemám hlídání.“ Vedoucí si povzdechne: „Jestli to nepůjde, budeme muset najít někoho jiného.“

Po práci běžím domů a cestou potkám sousedku paní Novotnou. „Janičko, ty jsi nějaká bledá,“ říká starostlivě. Chvíli váhám a pak se jí svěříme se vším – o smrti Petra, o mámě, o strachu z budoucnosti. Paní Novotná mě obejme: „Neboj se, holka. Nějak to zvládneme.“ Nabídne mi, že mi občas pohlídá Aničku za pár korun.

Doma večer volám mámě ještě jednou: „Mami, prosím tě…“ Ale ona mě přeruší: „Jano, už toho nech! Já nejsem tvoje služka!“ Položí telefon.

Ten večer sedím na balkoně a kouřím jednu cigaretu za druhou. Přemýšlím o tom, jaké to bylo vyrůstat bez táty a s mámou, která byla pořád unavená a protivná. Přísahala jsem si, že já taková nikdy nebudu.

Další týdny jsou jako zlý sen – práce, školka, škola, domácnost, úkoly s kluky, Anička pořád nemocná. Peněz je čím dál míň. Jednou večer najdu kluky u okna – dívají se ven na hřiště plné dětí a tiše si povídají:

„Myslíš, že mamka nás má ráda?“ ptá se Tomáš.
„Asi jo… Ale je pořád smutná,“ odpovídá Martin.

To mě dorazí. Sednu si k nim a obejmu je: „Miluju vás nejvíc na světě. Jen toho mám teď moc.“

Jednou v noci mi volá máma – prý jí není dobře a potřebuje pomoct s nákupem. Jdu k ní bez váhání. Sedíme spolu u stolu a ona najednou začne brečet: „Promiň mi to všechno… Já jen nevím, jak ti pomoct.“

Poprvé po letech si povídáme jako matka s dcerou. Říkám jí o svém strachu i vzteku. Ona mi vypráví o svých bolestech a samotě.

Není to happy end – máma mi děti hlídat nezačne. Ale aspoň už vím, že v tom nejsem úplně sama.

Někdy večer přemýšlím: Je chyba chtít od vlastní mámy pomoc? Nebo bych měla být silnější a zvládnout všechno sama? Co byste udělali vy na mém místě?