Třikrát matkou za jeden rok: Můj boj, moje síla

„To si děláš srandu, že jsi zase těhotná?“ křičela na mě máma přes kuchyňský stůl, když jsem jí oznámila, že čekám další dítě. Její hlas se nesl celým bytem v paneláku na Jižním Městě, kde jsem vyrůstala. Bylo mi tehdy dvacet čtyři a v náručí jsem držela sotva tříměsíčního Filípka. Vedle mě si hrála roční Anička s plyšovým králíkem. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi celý svět zhroutil.

„Mami, já vím, že je to šílený, ale prostě… stalo se to. Já to zvládnu,“ snažila jsem se šeptem bránit, ale slzy už mi tekly po tvářích. Máma jen zavrtěla hlavou a odešla do ložnice. Táta se na mě díval s lítostí, ale neřekl ani slovo. V tu chvíli jsem si připadala jako největší selhání pod sluncem.

Petr, otec mých dětí, byl v tu dobu často pryč. Pracoval na stavbě v Německu a domů jezdil jen na víkendy. Když jsem mu volala, že čekáme třetí dítě během jednoho roku, dlouho mlčel. „To snad není možný…“ vydechl nakonec. „Zvládneme to?“ zeptal se tiše. A já nevěděla.

Každý den byl boj. Ráno jsem vstávala s kruhy pod očima, protože Filípek v noci plakal a Anička měla horečku. Sousedka paní Novotná mi jednou přinesla polévku a řekla: „Jste statečná holka, ale lidi budou mluvit.“ Měla pravdu. V obchodě na mě pokladní koukala skrz prsty, když jsem platila plenky a sunar pro tři děti. „To je dneska normální? Takhle rychle za sebou?“ slyšela jsem šeptat dvě starší paní za mnou ve frontě.

Nejhorší byly noci. Když děti konečně spaly a já seděla sama v kuchyni s hrnkem studeného čaje, přemýšlela jsem, jestli jsem opravdu tak špatná matka, jak si všichni myslí. Petr mi psal zprávy: „Miluju tě, ale mám strach.“ Já měla taky strach. Ze všeho – z budoucnosti, z peněz, z toho, že to nezvládnu.

Jednou večer přišel Petr domů dřív. Seděli jsme spolu na gauči a on mě objal. „Promiň, že tu nejsem víc. Dělám to pro nás,“ řekl a poprvé po dlouhé době jsem cítila jeho blízkost. Ale i tak jsme se hádali – o peníze, o únavu, o to, kdo vstane k dětem. Někdy jsem měla chuť utéct.

Moje kamarádky se mi začaly vyhýbat. „Ty už nemáš čas na nic jinýho než na děti,“ říkala mi Jana do telefonu. A měla pravdu. Ztratila jsem kontakt s většinou lidí kolem sebe. Jediná, kdo za mnou občas přišla, byla moje sestra Lenka. „Neboj, všechno bude dobrý,“ šeptala mi do vlasů, když mě našla brečet v koupelně.

Když se narodil Matyáš – třetí dítě během jednoho roku – byla jsem už otupělá od všech těch řečí a pohledů. V porodnici se na mě dívali jako na raritu. „To jste měla trojčata?“ ptala se sestřička. „Ne… tři děti během dvanácti měsíců,“ odpověděla jsem unaveně.

Doma to bylo peklo i ráj zároveň. Děti plakaly střídavě nebo všechny najednou. Byla jsem vyčerpaná do morku kostí, ale když se na mě Anička usmála nebo Filípek poprvé řekl „máma“, věděla jsem, proč to všechno dělám.

Jednou večer přišel Petr domů opilý. „Já už nemůžu,“ křičel a bouchl dveřmi od ložnice. Děti se rozplakaly a já s nimi. Ten večer jsem poprvé vážně přemýšlela o tom, že ho opustím.

Ale neudělala jsem to. Druhý den ráno přišel Petr s omluvou a kyticí růží z benzínky. „Promiň… já jen nevím, jak ti pomoct,“ řekl tiše.

Začala jsem chodit na skupinu pro maminky v těžké situaci do komunitního centra na Chodově. Tam jsem poznala další ženy jako já – unavené, vystrašené, ale silné. Poprvé jsem měla pocit, že nejsem sama.

Jednou jsme seděly s ostatními maminkami u kávy a jedna z nich – Monika – řekla: „Lidi budou vždycky soudit. Ale naše děti nás potřebují silné.“ Ta věta mi zůstala v hlavě ještě dlouho.

Začala jsem si psát deník a každý večer si zapisovala tři věci, za které jsem vděčná: zdravé děti, střechu nad hlavou a Petra po mém boku – i když ne vždy dokonalého.

Máma mi po čase začala pomáhat s hlídáním dětí. „Promiň mi ty řeči… já jen měla strach o tebe,“ řekla jednou večer u televize. Poprvé po dlouhé době jsme se objaly.

Dnes je Aničce dva a půl roku, Filípkovi dva a Matyášovi rok a půl. Jsme pořád unavení a někdy zoufalí, ale jsme rodina. Naučila jsem se odpouštět sobě i ostatním.

Někdy si říkám: Proč lidé tak rádi soudí druhé? Nejsme všichni jen lidé hledající trochu pochopení? Co byste udělali vy na mém místě?