Mezi prací a samotou: Příběh Ivany z Vršovic

„Mami, prosím tě, já už fakt nevím, jak to všechno zvládnu…“ šeptám do telefonu, zatímco v pozadí slyším, jak Kryštof křičí, protože mu Anička vzala pastelky. Je pondělí ráno, venku prší a já mám za půl hodiny být v kanceláři na Vinohradech. „Ivano, už jsem svoje děti odchovala. Chci mít konečně klid. Nezlob se na mě,“ odpovídá mi maminka klidným, ale neoblomným hlasem. V tu chvíli mám pocit, že se mi hroutí celý svět.

Je to už rok, co mi Petr zemřel. Byla to obyčejná středa, když mi zavolali z nemocnice Motol. Nikdy nezapomenu na ten pocit prázdnoty, když jsem seděla na chodbě a čekala na lékaře. Od té doby jsem všechno musela zvládat sama – tři děti, hypotéku na byt ve Vršovicích a práci asistentky v malé firmě. Každý den je boj.

„Mami, ale já opravdu potřebuju pomoct. Nemůžu si dovolit platit chůvu a v práci už mi dali poslední varování…“ snažím se ještě jednou, ale vím, že je to marné. „Ivano, já už nemám sílu. Chci si užívat důchodu. Najdi si někoho jiného,“ zavěsí.

Zůstávám stát uprostřed kuchyně, děti kolem mě pobíhají a já mám pocit, že se dusím. V hlavě mi běží myšlenky: Proč mi nechce pomoct? Co jsem jí udělala? Vždyť je to moje máma! Vždycky jsem si myslela, že rodina drží při sobě.

V práci se snažím tvářit, že je všechno v pořádku. Kolega Tomáš se mě ptá: „Ivano, jsi dneska nějaká bledá. Je ti dobře?“ Usměju se a zalžu: „Jen špatně jsem spala.“ Ve skutečnosti jsem nespala skoro vůbec – Kryštof měl horečku a Anička měla noční můry.

Odpoledne běžím do školky a školy. Kryštof má mokré boty a Anička brečí, protože jí někdo roztrhl obrázek. Nejmladší Terezka usíná v kočárku. Cestou domů potkávám sousedku paní Novotnou. „Ivanko, jak to všechno zvládáš?“ ptá se soucitně. „Musím,“ odpovím stručně. Nechci brečet před cizími lidmi.

Večer sedím na gauči a dívám se na fotku Petra. „Co bys dělal ty?“ ptám se nahlas do ticha bytu. Děti už spí a já mám konečně chvíli pro sebe – ale místo odpočinku cítím jen únavu a smutek.

Jednou týdně volám bratrovi Martinovi do Plzně. „Martine, máma mi nechce pomoct. Nechápu to,“ stěžuju si mu. „Víš, jaká je… Nikdy nebyla moc mateřská,“ odpovídá unaveně. „Ale vždyť jsme její děti! Jak může být tak chladná?“ ptám se zoufale.

Jednoho dne přijdu domů a najdu Aničku sedět na zemi s rozbitým hrníčkem. „Mami, promiň…“ šeptá a v očích má slzy. Objímám ji a říkám: „To nic není, hlavně že jsi v pořádku.“ V tu chvíli si uvědomím, že moje děti potřebují hlavně mě – i když jsem unavená a zoufalá.

Začínám hledat řešení – píšu na facebookovou skupinu pro maminky z Prahy 10: „Nemáte někdo tip na levné hlídání? Jsem samoživitelka se třemi dětmi.“ Odpovědí je spousta – některé ženy nabízejí pomoc zdarma, jiné doporučují různé agentury. Najednou cítím alespoň malou naději.

Jednou večer zvoní telefon – je to maminka. „Ivano, přemýšlela jsem o tom… Možná bych ti mohla občas vzít děti na víkend.“ Cítím úlevu i vztek zároveň. Proč až teď? Proč muselo uplynout tolik měsíců bolesti?

„Děkuju ti, mami,“ řeknu tiše. Vím, že naše vztahy už nikdy nebudou jako dřív – něco mezi námi prasklo. Ale možná je to začátek nové kapitoly.

Někdy večer přemýšlím: Co vlastně znamená rodina? Je povinnost pomáhat svým dětem i v dospělosti? Nebo má každý právo na svůj klid? Jak byste se zachovali vy?