Cesta Jany: „Nechtěla jsem ji nutit do svatby ani mateřství. Musí najít vlastní cestu.“

„Mami, já už to mám rozhodnutý. Vdám se za Petra a budeme mít miminko.“

Ta slova mi zněla v uších ještě dlouho poté, co Klára odešla z kuchyně. Seděla jsem u stolu, ruce sevřené v pěst, a snažila se pochopit, kde se stala chyba. Vždyť jí je teprve devatenáct! Vždycky byla tak rozumná, měla plány, chtěla na vysokou. Proč teď ten spěch? Proč dítě hned?

„Jano, nech ji být. Je dospělá,“ řekl mi manžel Pavel, když jsem mu to večer vyprávěla. Jenže on nikdy neviděl ty drobné signály – jak Klára poslední měsíce chodila domů později, jak byla zamyšlená, jak se mi vyhýbala pohledem. „To není jen tak,“ šeptala jsem si pro sebe.

Druhý den ráno jsem ji zastihla v předsíni. „Kláro, můžeme si promluvit?“

„Mami, já vím, co mi chceš říct. Ale já to cítím jinak. Petr je skvělý a já chci být mámou. Nechci čekat do třiceti jako ty.“

„Ale proč tak rychle? Máš celý život před sebou! Nechceš cestovat? Studovat? Najít si práci, která tě bude bavit?“

Klára se na mě podívala s očima plnýma slz. „Mami, ty jsi mě nikdy neposlouchala. Vždycky jsi měla svoje představy o tom, co je správné. Ale já nejsem ty.“

Ta slova mě bodla do srdce. Vždyť jsem se snažila být jiná než moje máma – ta mě do všeho nutila, rozhodovala za mě. Já chtěla být lepší. Dát Kláře svobodu.

Jenže teď, když ji opravdu měla, jsem zjistila, že ji vlastně nechci pustit.

Začaly týdny plné hádek a ticha. Pavel se stáhl do sebe, nechtěl být mezi námi dvěma. Moje máma mi volala a říkala: „Vidíš? To máš za to tvoje moderní vychovávání.“

Jednou večer jsem zaslechla Kláru, jak telefonuje s kamarádkou Sárou:

„Sáro, máma mě nechápe. Myslí si, že dělám chybu. Ale ona neví, jak moc Petra miluju. A dítě… prostě to tak cítím.“

Sára jí odpovídala: „Moje máma by mě zabila! Ale víš co? Je to tvoje rozhodnutí.“

Seděla jsem za dveřmi a brečela potichu do rukávu svetru. Kde je ta hranice mezi svobodou a odpovědností? Mám právo jí říkat, co má dělat?

Petr k nám začal chodit častěji. Slušný kluk z vedlejší vesnice, pracuje jako elektrikář. Snažil se být milý, ale já v něm viděla jen toho, kdo mi bere dceru.

Jednou večer přišel za mnou do kuchyně.

„Paní Jano… vím, že si myslíte, že je to blbost. Ale já Kláru miluju a postarám se o ni i o dítě.“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé viděla strach i odhodlání.

„Petře… víš vůbec, co to znamená? Být otcem? Máte kde bydlet? Máte peníze?“

„Budeme bydlet u našich. Práci mám jistou. Není to ideální, ale zvládneme to.“

Chtěla jsem křičet: „To nestačí!“, ale místo toho jsem jen tiše přikývla.

Dny plynuly a já sledovala Kláru, jak si plánuje svatbu – jednoduchou na radnici v našem malém městě. Sousedky si šeptaly: „To je dneska mládež…“ Moje sestra Martina mi psala zprávy: „Nech ji žít svůj život.“

Ale já jsem měla pocit, že ztrácím půdu pod nohama.

Přišel den svatby. Klára byla krásná ve světlých šatech po babičce. Když mi podávala ruku a šeptla: „Děkuju, mami,“ rozbrečela jsem se.

Po obřadu jsme seděli doma v obýváku – já, Pavel a prázdno kolem nás.

„Tak jsme ji pustili,“ řekl Pavel tiše.

„A co teď?“ zeptala jsem se sama sebe.

Za pár měsíců se narodila malá Anička. Klára byla unavená, nevyspaná, ale šťastná. Petr makal od rána do večera. Občas přišla Klára domů na návštěvu – s kruhy pod očima a s nervózním úsměvem.

Jednou večer seděla u nás v kuchyni a tiše plakala.

„Mami… já nevím, jestli to zvládnu.“

Objala jsem ji a poprvé od jejího rozhodnutí jsem necítila vztek ani smutek – jen lásku a strach o ni.

„Klárko… já tu pro tebe budu vždycky.“

A tak jsme spolu seděly dlouho do noci a povídaly si o všem – o radosti i bolesti mateřství, o snech i zklamáních.

Dnes už vím, že nemůžu žít život za ni. Ale můžu tu být pro ni – když bude potřebovat.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Udělala jsem dobře? Měla jsem bojovat víc? Nebo je opravdu lepší nechat děti najít vlastní cestu?

Co byste udělali vy na mém místě?