Mezi dvěma světy: Jak jsem hledala cestu zpět k mámě

„Proč jí prostě nezavoláš?“ ptá se mě Petr už po několikáté tenhle týden. Sedím na kraji postele, v ruce hrnek s vychladlým čajem, a dívám se na něj s očima plnýma slz. „Protože nevím, co jí mám říct,“ zašeptám. V bytě je ticho, jen z vedlejšího pokoje slyším šramot našeho syna Filipa, jak si staví z Lega.

Tři měsíce. Tři nekonečné měsíce, kdy jsem se neozvala vlastní mámě. Všechno to začalo na jaře, když jsme se pohádaly kvůli hlouposti – aspoň tak to vidí Petr. Ale pro mě to nebyla hloupost. Bylo to něco, co se ve mně hromadilo roky.

Byla jsem vždycky ta hodná holka. Ta, co poslouchá, co se snaží nezklamat. Máma mě vychovávala sama, táta odešel, když mi bylo osm. Všechno bylo na ní a já to chápala. Ale čím jsem byla starší, tím víc jsem cítila, že její láska je podmíněná – musím být nejlepší ve škole, nesmím dělat ostudu, musím být vzorná dcera. Když jsem si vzala Petra, nebyla nadšená. „Myslíš, že je pro tebe dost dobrý?“ ptala se mě tehdy. A já jsem jí lhala do očí, že ano, i když jsem sama měla pochybnosti.

Letos na jaře jsme slavili Filipovy šesté narozeniny. Máma přišla pozdě, přinesla dárky a hned začala kritizovat – že máme nepořádek v kuchyni, že Filip je rozmazlený, že Petr by měl víc pomáhat. Všichni jsme seděli u stolu a já cítila, jak se mi stahuje žaludek. Pak řekla něco o tom, že bych měla být vděčnější za to, co pro mě udělala. A já to nevydržela.

„Mami, proč máš pořád pocit, že všechno dělám špatně?“ vyhrkla jsem. Všichni ztichli. Máma se na mě podívala tím svým pohledem – směs zklamání a výčitek. „Já tě jenom chci ochránit před chybami,“ řekla tiše. „Ale já už nejsem dítě!“ vykřikla jsem a rozbrečela se přímo před všemi.

Od té doby jsme si nevolaly. Nepsaly jsme si. Ani na Den matek jsem jí neposlala zprávu. Petr to nechápal. „Je to tvoje máma,“ opakuje pořád dokola. „Jednou tady nebude a budeš toho litovat.“

Ale já v sobě cítím takovou bolest a vztek, že nejsem schopná udělat první krok. Každý večer si představuju, jak bych jí zavolala – co bych řekla? Že mě ranila? Že mě celý život tlačila do role, kterou jsem nikdy nechtěla? Nebo bych měla prostě přejít všechno mlčením a tvářit se, že je všechno v pořádku?

Jednou večer sedíme s Petrem u televize a on znovu začne: „Myslíš si, že bys byla šťastnější bez mámy v životě?“ Mlčím dlouho. „Nevím,“ přiznám nakonec. „Ale vím, že teď nejsem šťastná takhle.“

Filip se mě ptá: „Kdy zase přijde babička?“ A já nevím, co mu odpovědět. Nechci ho zatahovat do našich sporů. Vždycky jsem si říkala, že nechci být jako máma – nechci svému dítěti dávat pocit viny nebo ho nutit vybírat mezi rodiči.

Jednoho dne mi přijde SMS od mámy: „Doufám, že jste všichni v pořádku.“ Jen ta jedna věta a já mám pocit, že mi někdo sevřel hrdlo. Chci jí napsat zpátky – ale co? Že nejsme? Že já nejsem?

Petr mi položí ruku na rameno: „Zkus jí napsat aspoň něco.“

Sedím u stolu s mobilem v ruce a píšu: „Jsme v pořádku. Filip tě pozdravuje.“ Odesláno.

Za pár minut přijde odpověď: „Chybíte mi.“

Rozbrečím se tak, že nemůžu popadnout dech. Všechno to napětí ze mě spadne a zároveň cítím obrovskou únavu.

Druhý den ráno mi Petr navrhne: „Co kdybychom ji pozvali na oběd?“

Souhlasím – ale mám strach. Co když to bude zase stejné? Co když se znovu pohádáme? Co když nikdy nebudeme schopné mluvit spolu normálně?

V neděli máma přijde – nese koláč jako vždycky. Filip k ní běží a obejme ji kolem pasu. Já stojím v kuchyni a nevím, jestli ji mám obejmout taky nebo jen podat ruku.

Sedíme u stolu a je trapné ticho. Petr se snaží konverzaci rozproudit: „Tak co nového v práci?“ Máma odpovídá stručně a pak se obrátí ke mně: „Můžeme si promluvit o samotě?“

Jdeme do ložnice. Máma si sedne na postel a dlouho mlčí. Pak řekne: „Vím, že jsem tě ranila. Ale neumím to jinak.“

Dívám se na ni – poprvé vidím její vrásky, unavené oči. Najednou mi dojde, že ona je taky jen člověk – s vlastními strachy a nejistotami.

„Já už nechci žít v hádkách,“ řeknu tiše.

„Ani já ne,“ odpoví máma.

Sedíme vedle sebe a obě brečíme.

Když odchází domů, obejme mě pevněji než kdy dřív.

Večer ležím vedle Petra a přemýšlím: Je možné začít znovu? Dá se odpustit minulost? Nebo jsme odsouzené opakovat stejné chyby pořád dokola?

Co byste udělali vy na mém místě? Jak najít cestu zpátky k člověku, který vám tolik ublížil – ale kterého zároveň milujete?