Když se máma nastěhovala: Hranice lásky a oběti v jedné pražské rodině

„Proč jsi mi to neřekl dřív, Petře?“ ozvalo se z kuchyně, kde máma už poněkolikáté ten týden přerovnává skříňky. Její hlas je napjatý, skoro až vyčítavý. Stojím na chodbě, v ruce držím aktovku a cítím, jak mi v žaludku roste tíha. Vím, že dneska bude zase dusno.

Před sedmi měsíci jsem mámě nabídl, aby se k nám nastěhovala. Po mrtvici už nebyla schopná žít sama v našem starém bytě na Žižkově. Bylo to správné rozhodnutí? Tehdy jsem si říkal, že ano. Jsem přece její jediný syn. Ale teď… teď si nejsem jistý vůbec ničím.

Moje žena Jana se snaží být trpělivá. Ale když slyším, jak si večer v ložnici tiše povzdechne, vím, že je toho na ni moc. „Petře, já už to takhle dlouho nevydržím,“ šeptá mi do polštáře, když děti konečně usnou. „Tvoje máma mi pořád říká, jak mám vařit, jak mám vychovávat děti… Já už nevím, kde je moje místo.“

Děti – osmiletá Klárka a pětiletý Tomášek – jsou zmatené. Klárka se mě ptá: „Tati, proč babička pořád říká mamince, co má dělat? Proč se hádáte?“ Tomášek se schovává pod stolem, když máma zvýší hlas. A já? Já se cítím rozpolcený na tisíc kousků.

Jednoho večera sedíme všichni u stolu. Máma začne: „Klárko, takhle se polévka nejí! Podívej se na Tomáška, ten to zvládá líp.“ Jana sevře rty a já vidím, jak jí v očích blikne slza. „Mami, prosím tě…“ začnu opatrně. „Nech to být,“ skočí mi do řeči. „Když už tu bydlím, aspoň těm dětem něco naučím.“

Ten večer se s Janou pohádáme. „Tohle není život! Já už nevím, kdo jsem! Jsem jen služka ve vlastním domě!“ křičí na mě. „A ty? Ty jen mlčíš a necháš ji všechno řídit!“

Nemám sílu jí odporovat. V noci nemůžu spát. Přemítám o tom, co znamená být dobrý syn. Vždyť mě máma vychovala sama, táta odešel, když mi bylo pět. Dlužím jí všechno. Ale co když tím ztrácím vlastní rodinu?

Další den přijdu domů dřív z práce. Slyším z obýváku hádku. Máma: „Jano, ty neumíš ani pořádně vyžehlit košili! Kdybys byla pořádná ženská…“ Jana: „A dost! Tohle už nebudu poslouchat!“ Dveře prásknou a Jana odchází ven.

Sednu si k mámě. „Mami, musíš přestat Janě poroučet. Je to její dům stejně jako můj.“ Máma se na mě podívá s očima plnýma slz: „Takže já už tu nemám co dělat? To mě chceš vyhodit?“

Cítím se jako zrádce. Ale vím, že takhle to dál nejde.

Začínám chodit k psychologovi. Poprvé v životě někomu říkám nahlas: „Nevím, jak být dobrým synem i manželem zároveň.“ Psycholog mi klade otázky: „Co je pro vás důležitější? Kde jsou vaše hranice?“

Jednoho dne si sednu s Janou do kuchyně. „Jano, promiň mi všechno to mlčení. Bojím se ztratit mámu… ale ještě víc se bojím ztratit tebe a děti.“ Jana mě obejme a poprvé po dlouhé době pláče nahlas.

Začínáme nastavovat pravidla. Máma má svůj pokoj a svůj čas s dětmi – ale do výchovy už nezasahuje. Když to poruší, jemně ji upozorním. Není to snadné – někdy se urazí, někdy pláče. Ale pomalu se učíme spolu žít.

Jednou večer sedíme všichni u stolu a Klárka povídá: „Babičko, dneska jsem ti nakreslila obrázek.“ Máma se usměje a poprvé za dlouhou dobu řekne: „Děkuju ti, Klárko.“

Není to dokonalé. Jsou dny, kdy mám chuť utéct z domu a nikdy se nevrátit. Jsou dny, kdy si říkám, že jsem selhal jako syn i jako manžel. Ale pak vidím děti, jak si hrají s babičkou nebo jak Jana klidně vaří večeři – a vím, že jsme na správné cestě.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kde je ta hranice mezi láskou a obětí? Můžeme být všichni šťastní pod jednou střechou? Nebo je někdy potřeba říct dost – i když to bolí?