Dokud neodejde od něj, nedostane ode mě ani korunu: Zpověď jedné matky

„Mami, prosím tě, už mi to neříkej,“ zašeptala Lucie a její hlas zněl zlomeněji než kdy dřív. Seděla naproti mně v kuchyni, ruce složené v klíně, oči sklopené. Venku pršelo a kapky bubnovaly na parapet, jako by chtěly přehlušit ticho mezi námi. „Já už nemůžu,“ dodala tiše.

V tu chvíli jsem měla chuť ji obejmout, pohladit po vlasech jako když byla malá. Ale místo toho jsem zůstala sedět, ruce sevřené v pěst. „Lucie, podívej se na mě,“ řekla jsem a snažila se, aby mi neunikl hlas. „Nemůžu ti dál pomáhat, dokud budeš s ním. Nechci tě ztratit, ale tohle už nejde.“

Její oči se zalily slzami. „Mami, já vím, že to myslíš dobře. Ale já… já ho pořád miluju. A on… on se někdy snaží.“

Zavřela jsem oči. Tolikrát jsem slyšela tuhle větu. Tolikrát jsem ji viděla přijít domů s modřinou na ruce nebo s roztrhanou kabelkou. A pokaždé tvrdila, že to byla nehoda, že se pohádali kvůli hlouposti. Ale já věděla své.

Lucie byla moje jediná dcera. Když jí bylo deset, její otec nás opustil kvůli jiné ženě. Zůstaly jsme samy v našem malém bytě na Žižkově a já dělala všechno pro to, aby jí nic nechybělo. Pracovala jsem ve dvou zaměstnáních, šetřila každou korunu, abych jí mohla dopřát lepší život. A teď? Teď jsem sledovala, jak se propadá do stejného pekla, jaké jsem kdysi zažila já.

„Mami, potřebuju jen trochu peněz na nájem. On teď přišel o práci a já…“

„Ne!“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem chtěla. „Dokud budeš s Petrem, nedám ti ani korunu. Už jsem ti pomáhala dost. Kolikrát jsi mi slíbila, že odejdeš? Kolikrát jsi mi volala v noci s pláčem? A ráno jsi byla zase u něj.“

Lucie se rozplakala naplno. Srdce mi pukalo bolestí, ale věděla jsem, že musím být tvrdá. „Mami… já nemám kam jít.“

„Máš mě,“ řekla jsem tiše. „Ale jen pokud ho opustíš.“

Seděly jsme tam dlouho v tichu. Venku se stmívalo a světla z protějšího domu vrhala do kuchyně oranžové stíny. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byla Lucie malá holčička a bála se tmy. Tehdy jsem jí zpívala ukolébavky a slibovala, že ji vždycky ochráním.

Teď jsem ji chránit nemohla. Musela jsem ji nechat padnout až na dno.

Když odešla, zůstala po ní v kuchyni vůně jejího parfému a pocit prázdnoty. Seděla jsem u stolu ještě dlouho do noci a přemýšlela, jestli jsem udělala správně.

Dny plynuly pomalu. Lucie se mi neozývala. Každý večer jsem kontrolovala telefon, jestli mi nenapsala zprávu nebo nezavolala o pomoc. Ale nic.

Jednou večer zazvonil telefon. Byla to sousedka z vedlejšího domu. „Jano, promiň, že volám tak pozdě… ale viděla jsem Lucii na ulici. Vypadala hrozně unaveně a měla modřinu na tváři.“

Srdce mi vynechalo úder. Chtěla jsem běžet za ní, obejmout ji a odvést domů. Ale věděla jsem, že musím vydržet.

Další týden přišla Lucie sama. Stála ve dveřích mého bytu, oči zarudlé od pláče, vlasy rozcuchané. „Mami… můžu tu zůstat?“

Objala jsem ji tak pevně, až jsme obě brečely.

„Odešla jsi od něj?“ zeptala jsem se mezi vzlyky.

Přikývla.

„Neměla jsem kam jít… ale už to dál nešlo. On… on mě včera udeřil před sousedkou a ta zavolala policii.“

Zavřela jsem oči a polkla slzy úlevy i bolesti zároveň.

Následující týdny byly těžké pro nás obě. Lucie byla jako stín sama sebe – bázlivá, nejistá, často propadala smutku i výčitkám svědomí. Chodila na terapie a pomalu se učila znovu věřit sama sobě.

Jednou večer jsme seděly spolu u televize a ona najednou řekla: „Mami… myslíš, že někdy budu zase šťastná?“

Podívala jsem se na ni a pohladila ji po ruce. „Věřím tomu, Lucie. Ale musíš si odpustit – sobě i jemu.“

Někdy si říkám: Udělala bych to znovu? Byla jsem příliš tvrdá? Nebo je někdy láska matky právě v tom nechat dítě padnout? Co byste udělali vy na mém místě?