Všechno pro mého syna: Cena mateřské lásky
„Mami, prosím tě, potřebuju pomoct. Jinak mě zabijou.“
Ta slova mi rezonují v hlavě už několik měsíců. Stála jsem tehdy v kuchyni našeho bytu v Nuslích, ruce se mi třásly a v hrudi mi bušilo srdce jako splašené. Martin, můj jediný syn, stál ve dveřích, bledý, zpocený, oči zarudlé od pláče. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám křičet nebo ho obejmout. Vždycky byl citlivý kluk, ale poslední roky se změnil. Po smrti jeho otce se uzavřel do sebe a já doufala, že čas všechno zahojí. Mýlila jsem se.
„Kolik?“ zeptala jsem se tiše.
„Sto tisíc,“ zašeptal. „Dlužím jim sto tisíc.“
Zhroutila jsem se na židli. Věděla jsem, že má problémy s penězi, ale nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo dojít tak daleko. „Komu?“
„To je jedno… hlavně mi pomoz, prosím.“
V tu chvíli jsem neváhala. Byla jsem ochotná udělat cokoliv. Vzala jsem si půjčku, prodala pár šperků po mamince a zaplatila jeho dluhy. Myslela jsem si, že to bude naposledy.
Jenže nebylo. O půl roku později přišel znovu. Tentokrát už neplakal. Byl podrážděný, nervózní, vyhýbal se mi pohledem.
„Mami… potřebuju ještě víc peněz.“
„Martine! Už nemám nic! Co jsi s tím udělal?“
„Já… já to všechno prohrál.“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Nešlo už jen o peníze. Šlo o důvěru, o lásku, o všechno, co jsme spolu měli. Přesto jsem mu nedokázala říct ne. Začala jsem prodávat věci z bytu – televizi, starý porcelán po babičce, dokonce i obraz od Strettiho, který jsme měli v obýváku od svatby.
Když už nebylo co prodat, přišla ta nejhorší chvíle: rozhodla jsem se prodat byt. Bylo to naše jediné zázemí, místo plné vzpomínek na šťastnější časy. Ale Martin mě přesvědčil: „Mami, slibuju, že tentokrát to bude jinak. Najdu si práci, všechno ti vrátím.“
Byt jsem prodala za dva a půl milionu korun. Peníze jsem mu dala téměř všechny – nechala jsem si jen něco málo na podnájem a základní potřeby. První měsíc byl klid. Martin chodil domů včas, dokonce mi nosil květiny a snažil se být pozorný. Ale pak přišly první telefonáty od neznámých lidí.
„Paní Novotná? Váš syn nám dluží peníze.“
Začala jsem se bát vycházet ven. Sousedi si šeptali za zády, kamarádky se mi vyhýbaly. Jednou večer jsem našla Martina v koupelně – seděl na zemi a třásl se jako osika.
„Mami… já už nemůžu…“
Objala jsem ho a poprvé v životě jsem pocítila vztek smíšený s bezmocí. „Proč jsi mi to udělal? Proč jsi mě takhle zradil?“
Mlčel. Jen brečel.
Začala jsem chodit do práce jako uklízečka v nemocnici na Karlově náměstí. Bylo mi padesát tři let a nikdy bych nevěřila, že skončím takhle. Každé ráno jsem vstávala ve čtyři, abych stihla první tramvaj. Po práci jsem chodila do charity pomáhat lidem bez domova – možná proto, abych si připomněla, že na tom ještě nejsem nejhůř.
Martin mezitím mizel na celé dny pryč. Jednou přišel domů zmlácený – měl roztržený ret a modřinu pod okem.
„Tohle už nejde,“ řekla jsem mu jednou večer u stolu.
„Já vím…“
„Musíš na léčení.“
Nejdřív odmítal. Křičel na mě, házel věcmi, vyhrožoval, že uteče. Ale já už byla rozhodnutá.
Jednoho dne jsem mu sbalila věci a odvedla ho na psychiatrii v Bohnicích. Tam ho přijali na oddělení závislostí.
Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života. Každý den jsem za ním chodila na návštěvy – někdy mě vyhodil hned ode dveří, jindy mě prosil o odpuštění.
Jednou mi řekl: „Mami… já tě zničil.“
Podívala jsem se mu do očí a poprvé za dlouhou dobu ucítila naději: „Nezničil jsi mě. Jen jsi mě naučil být silnější.“
Po třech měsících ho pustili domů. Začal chodit na skupinová setkání Anonymních hráčů a našel si práci v supermarketu jako skladník. Není to ideální – pořád máme dluhy a bydlíme v malém podnájmu na Žižkově – ale poprvé po letech mám pocit, že jsme zase rodina.
Někdy večer sedíme u okna a díváme se na světla Prahy. Martin mlčí a já přemýšlím o tom všem, co jsme ztratili – domov, důvěru přátel i rodiny, klidné spaní.
Ale nikdy jsme neztratili naději.
Občas si říkám: Kde je ta hranice mezi láskou a slepou důvěrou? Udělala bych to znovu? A kolik toho musí matka obětovat, než si uvědomí vlastní cenu?