Vyhodila jsem syna a snachu z domu: Jsem krutá matka, nebo jsem je konečně nechala dospět?

„Mami, to přece nemyslíš vážně!“ Tomáš stál ve dveřích obýváku, v ruce klíče, které jsem mu právě podala. Lenka, jeho žena, seděla na gauči a tiše plakala. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce roztrhne. Ale už to dál nešlo.

Když se ke mně před třemi lety nastěhovali, byla jsem ráda. Tomáš byl po škole, Lenka čekala první dítě a jejich podnájem jim majitel vypověděl. „Jen na pár měsíců, mami, než si najdeme něco vlastního,“ sliboval mi tehdy Tomáš. Byla jsem pyšná, že jim můžu pomoct. Vždyť co je rodina, když ne opora v těžkých časech?

Jenže měsíce se protáhly na roky. Malý Honzík se narodil a já se stala babičkou. Nejprve to bylo krásné – dětský smích v bytě, společné večeře, rodinné výlety. Ale postupně se začaly objevovat první trhliny. Lenka byla unavená, Tomáš pracoval dlouho do noci a já měla pocit, že dům už není můj. Všude byly jejich věci, jejich pravidla, jejich hádky.

Jednoho večera jsem zaslechla Lenkův tichý pláč v kuchyni. „Už to nevydržím,“ šeptala do telefonu své matce. „Je to tu pořád její. Nemůžu si ani pověsit záclony podle sebe.“ Přepadl mě smutek i vztek zároveň. Vždyť jsem jim dala všechno! Ale zároveň jsem pochopila – i když jsou dospělí, pořád žijí jako děti pod mojí střechou.

Začaly hádky o maličkosti. O to, kdo koupí mléko. O to, kdo uklidí koupelnu. O to, proč Tomáš nechává ponožky v obýváku a proč Lenka vaří polévku bez masa. Každý den byl malý boj. Jednou jsem přišla domů a našla Lenu, jak přerovnává moje knihy v knihovně. „Jen jsem chtěla udělat trochu pořádek,“ omlouvala se. Ale já měla pocit, že mi někdo bere poslední kousek mého života.

Tomáš byl mezi námi jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Snažil se být spravedlivý, ale často jen přiléval olej do ohně. „Mami, vždyť Lenka to myslí dobře,“ říkal mi večer v kuchyni. „A ty bys mohla být trochu tolerantnější.“

Jednou v noci jsem nemohla spát. Přemítala jsem nad tím, kde jsme udělali chybu. Vzpomněla jsem si na svého otce – přísného muže, který mě vyhodil z domu hned po maturitě. Tehdy jsem ho nenáviděla, ale dnes mu rozumím. Možná je někdy láska právě v tom, nechat děti odejít.

Situace vyvrcholila minulý týden. Lenka přišla domů rozčílená a začala mi vyčítat, že jí schovávám věci z lednice. „Tohle už není tvoje kuchyň!“ vykřikla najednou. Tomáš stál opodál a mlčel. V tu chvíli mi došlo, že už nejsem doma ani já.

Sedli jsme si všichni ke stolu. „Musíme si promluvit,“ začala jsem tiše. „Takhle to dál nejde. Potřebujete svůj prostor a já taky.“ Tomáš se na mě díval s očima plnýma slz. „Mami… kam půjdeme?“

„Jste dospělí,“ řekla jsem pevněji, než jsem se cítila uvnitř. „Najděte si něco vlastního. Pomůžu vám s kauci na byt, ale tady už dál bydlet nemůžete.“

Následující dny byly plné ticha a napětí. Lenka se mnou nemluvila vůbec, Tomáš jen krátce odpovídal na otázky ohledně Honzíka. Když si balili věci, měla jsem pocit, že mi někdo trhá srdce z těla.

Dnes ráno odešli. Byt je tichý a prázdný jako nikdy předtím. Sedím u okna a dívám se na jejich odcházející postavy s kufry a dětskou taškou přes rameno.

Jsem špatná matka? Nebo jsem jim konečně dovolila dospět? Možná je někdy největší láska právě v tom pustit své děti z hnízda – i když to bolí víc než cokoliv jiného.

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší držet rodinu pohromadě za každou cenu, nebo někdy musíme nechat děti jít svou cestou?