Neviditelná babička: Cena mé lásky

„Proč jsi zase zapomněla koupit rohlíky, babi?“ křičela na mě Anička, když přišla ze školy. Její hlas se rozléhal malým bytem na sídlišti v Brně, kde jsem s ní a jejím bratrem Tomášem žila už osm let. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi srdce stahuje úzkostí. Vždyť jsem na ty rohlíky myslela celý den, ale když jsem šla z lékárny, bolela mě kolena tak, že jsem se sotva dobelhala domů.

Sedla jsem si na pohovku a snažila se zadržet slzy. Nechtěla jsem, aby mě viděli slabou. Když mi bylo padesát, zemřela moje dcera Jana při autonehodě. Její manžel Petr to nezvládl a odešel. Zůstala jsem tu já – babička Marie – a dvě malé děti. Nikdo se mě neptal, jestli to zvládnu. Prostě jsem musela. Přestala jsem chodit do práce v knihovně a stala se mámou na druhý pokus.

„Babi, proč jsi pořád tak smutná?“ ptal se mě Tomáš jednou večer, když jsme spolu skládali puzzle. „Nejsem smutná, jen unavená,“ zalhala jsem. Pravda byla, že mě tížila samota a pocit, že všechno dělám špatně. Když byly děti malé, objímaly mě a šeptaly mi do ucha, že mě mají rády. Teď už jsou skoro dospělí a já pro ně znamenám jen služku.

Jednou v zimě jsem slyšela Aničku telefonovat s kamarádkou: „Moje babička je fakt trapná. Pořád mi říká, co mám dělat.“ Ta slova mě bodla jako nůž. Vzpomněla jsem si na všechny ty noci, kdy jsem seděla u jejich postýlek a držela je za ruku, když měli horečku. Na všechny ty dny, kdy jsem šla do školy na třídní schůzky místo jejich mámy.

Jednoho dne přišel Tomáš domů pozdě v noci. Byl opilý. „Co si to dovoluješ?“ vyjela jsem na něj. „Nejsi moje máma!“ zařval a práskl dveřmi od pokoje. Seděla jsem v kuchyni a třásly se mi ruce. V tu chvíli jsem si připadala opravdu neviditelná – jako by moje láska nic neznamenala.

Začala jsem psát deník. Psala jsem o tom, jaké to je být babičkou na plný úvazek. O tom, jak mě bolí záda od tahání nákupů a jak mě bolí srdce od toho, že už nejsem pro nikoho důležitá. Psala jsem o tom, jak mi chybí obyčejné slovo „děkuju“.

Jednou přišla Anička domů s vysvědčením. Byla smutná, protože dostala trojku z matematiky. „To nevadí,“ řekla jsem jí a objala ji. „Důležité je, že ses snažila.“ Na chvíli se ke mně přitulila jako kdysi dávno. Ale pak zase odešla do svého pokoje a zavřela za sebou dveře.

Začala jsem si všímat, že děti tráví čím dál víc času mimo domov. Já zůstávala sama s televizí a vzpomínkami. Sousedka paní Novotná mi jednou řekla: „Marie, ty jsi pro ně udělala první poslední. Ale děti jsou dnes jiné.“ Možná měla pravdu. Ale proč to tolik bolí?

Jednoho dne mi Tomáš oznámil, že odchází na kolej do Prahy. „Babi, díky za všechno,“ řekl rozpačitě a rychle mě objal. Anička začala chodit s klukem a domů už skoro nechodila. Najednou byl byt prázdný a tichý.

Začala jsem chodit do parku krmit holuby a povídat si s ostatními důchodci. Někteří měli podobné příběhy – vychovali vnoučata a teď jsou sami. Jednou jsme seděli na lavičce s panem Karlem a on mi řekl: „Marie, my jsme ta generace neviditelných babiček a dědečků.“

O Vánocích mi Tomáš poslal SMS: „Veselé svátky.“ Anička mi přinesla balíček cukroví od své přítelkyně a rychle zase odešla. Seděla jsem u stromečku sama a dívala se na staré fotky – Jana s dětmi na výletě v Beskydech, já s nimi u rybníka v létě…

Někdy přemýšlím, jestli jsem udělala chybu tím, že jsem jim dala všechno. Možná kdybych byla přísnější nebo víc myslela na sebe… Ale jak to udělat, když vám někdo zůstane na krku a vy ho milujete víc než sebe?

Dnes už vím, že láska někdy nestačí k tomu, aby vás lidé viděli. Ale pořád doufám, že jednoho dne si Tomáš i Anička vzpomenou na všechny ty chvíle a pochopí, co pro ně jejich neviditelná babička znamenala.

Možná nejsem jediná, kdo se takhle cítí… Je tu někdo další, kdo dal všechno rodině a teď zůstal sám? Myslíte si, že jsme to měli dělat jinak?