Moje srdce rozdělené: Příběh babičky, která sleduje, jak se její rodina rozpadá kvůli lásce k jednomu dítěti

„Proč zase jen Anička?“ ozvalo se tiše z kouta obýváku, kde seděl Tomáš s hlavou sklopenou nad stavebnicí. Lucie právě přinesla Aničce nový svetr a s úsměvem jí ho oblékala. „Protože je zima a Anička je nachlazená,“ odpověděla Lucie bez zaváhání, aniž by se na Tomáše podívala. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi srdce stahuje bolestí. Jsem Marie, jejich babička, a už několik let sleduji, jak se moje rodina pomalu rozpadá kvůli něčemu, co jsem nikdy nechtěla připustit – kvůli lásce, která není spravedlivě rozdělená.

Když byla Lucie malá, byla to moje jediná dcera. Vždycky jsem se snažila dávat jí najevo, že ji miluji stejně jako jejího bratra Petra. Ale teď, když vidím Lucii s jejími dětmi, mám pocit, že něco z toho, co jsem ji učila, zůstalo nevyslyšeno. Anička je její prvorozená dcera – krásná, chytrá a trochu uzavřená do sebe. Tomáš je o tři roky mladší, veselý kluk s očima plnýma otázek. Od chvíle, kdy se narodil, jsem si všímala drobných rozdílů v Luciině chování. Anička dostávala nové oblečení, Tomáš většinou jen to po ní. Když Anička něco pokazila, Lucie ji utěšovala a omlouvala. Když něco provedl Tomáš, následoval káravý pohled a ticho.

Jednou jsem se Lucie zeptala: „Lucinko, myslíš, že je to fér? Tomáš taky potřebuje tvoji pozornost.“ Podívala se na mě podrážděně: „Mami, ty tomu nerozumíš. Anička je citlivější. Tomáš je kluk, ten to zvládne.“ V tu chvíli jsem poprvé pocítila bezmoc. Chtěla jsem zasáhnout, ale bála jsem se, že ji od sebe odeženu.

Čím byly děti starší, tím víc byl rozdíl patrný. Na narozeniny Aničky Lucie pořádala velké oslavy s dortem a dárky. Tomáš měl malou oslavu doma – „on stejně nemá rád pozornost,“ říkala Lucie. Ale já viděla jeho smutné oči a sevřené rty. Když jsem mu jednou dala větší dárek než Aničce, Lucie mi ho vrátila: „Nechci, aby si myslel, že je něco víc.“

Začala jsem si všímat i toho, jak na to reaguje můj zeť Pavel. Ten se snažil být spravedlivý ke všem dětem, ale Lucie ho často okřikovala: „Pavle, nech to být! Ty nikdy nepochopíš vztah mezi matkou a dcerou.“ Pavel pak raději mlčel a stáhl se do ústraní.

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni s Tomášem. Hrál si s autíčky a najednou se ke mně otočil: „Babičko, myslíš, že mě má maminka ráda?“ Zmrazilo mě to. Co na to říct? Pohladila jsem ho po vlasech: „Samozřejmě tě má ráda. Jen někdy dospělí neumí ukazovat lásku tak, jak bychom si přáli.“ Ale sama jsem tomu už skoro nevěřila.

Začala jsem si vyčítat každé rozhodnutí z minulosti. Měla jsem být přísnější? Měla jsem Lucii víc vysvětlovat rozdíl mezi spravedlností a láskou? Nebo jsem měla zasáhnout dřív? Každý večer usínám s těmito otázkami v hlavě.

Situace vyvrcholila loni o Vánocích. Sešli jsme se všichni u nás doma – já, můj muž Karel, Lucie s Pavlem a dětmi a Petr s rodinou. Pod stromečkem bylo spousta dárků pro Aničku – nové knihy, oblečení, dokonce i mobilní telefon. Tomáš dostal stavebnici a ponožky. Když rozbalil poslední dárek a viděl Aničku s novým mobilem v ruce, tiše odešel do svého pokoje. Nikdo si toho nevšiml – kromě mě.

Po večeři jsem si sedla vedle Lucie: „Lucinko, prosím tě… Vidíš vůbec Tomáše? Vidíš jeho smutek?“ Lucie se na mě podívala tvrdě: „Mami! Ty mi chceš říkat, jak mám vychovávat svoje děti? Ty jsi snad byla dokonalá matka?“ V tu chvíli mi do očí vyhrkly slzy. „Nejsem dokonalá… Ale nechci vidět svého vnuka trpět.“

Od té doby je mezi mnou a Lucií napětí. Přestala mi volat tak často jako dřív. Když přijedou na návštěvu, je to strojené a chladné. Tomáš se ke mně vždycky přitulí a šeptne: „Babičko, mám tě rád.“ A já cítím vinu i lásku zároveň.

Přemýšlím o tom každý den. Snažím se být spravedlivá babička – dávám oběma dětem stejnou pozornost i dárky. Ale vím, že to nestačí. Rodina je rozbitá a já nevím, jak ji slepit.

Někdy si říkám: Je možné zabránit tomu, aby rodiče milovali jedno dítě víc než druhé? Nebo je to něco hluboko v nás? A hlavně – mohla jsem tomu zabránit já?

Co byste udělali na mém místě? Myslíte si, že má babička právo zasahovat do výchovy svých dětí? Nebo bych měla mlčet a jen doufat?