Když mi tchyně zavolala v pět: Jsem dobrá máma, nebo jen špatná snacha?

„Martino, proč jsi dneska nepřišla s dětmi na oběd? Vždyť jsem vařila jejich oblíbenou svíčkovou!“ ozvalo se z telefonu, sotva jsem ho v pět odpoledne zvedla. Hlas mé tchyně, paní Jany, byl napjatý a já cítila, jak mi v žaludku narůstá tíha. V tu chvíli jsem stála v kuchyni mezi hromadou neumytého nádobí, syn Honzík křičel, že chce další jogurt, a dcera Anička se hádala s manželem Petrem o to, kdo bude dnes večer uklízet hračky.

„Promiňte, Jano, dneska byl nějaký blázinec. Honzík měl rýmu a Anička úkoly do školy…“ začala jsem vysvětlovat, ale ona mě přerušila: „To je pořád něco. Já jsem taky měla děti a zvládla jsem všechno. A ještě jsem chodila do práce.“

V tu chvíli jsem měla chuť praštit telefonem o stůl. V hlavě mi začaly vířit myšlenky: Jsem opravdu tak neschopná? Proč mám pocit, že nikdy nejsem dost dobrá? Proč mě pořád srovnává s tím, jak to dělala ona?

Petr vešel do kuchyně a viděl můj výraz. „Zase volala máma?“ zeptal se tiše. Jen jsem přikývla. „Víš, že to myslí dobře,“ dodal opatrně. „Ale já už nevím, jak jí vysvětlit, že to máme jinak. Že prostě nemůžu být jako ona.“

Ten večer jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních. Děti už spaly a Petr si četl zprávy na mobilu. V hlavě mi zněla slova mé tchyně jako ozvěna: Já jsem zvládla všechno…

Vzpomněla jsem si na své dětství v malém panelákovém bytě v Brně. Moje máma byla jiná – tichá, uzavřená, nikdy se do ničeho nemíchala. Když jsem se vdala za Petra, byla jsem přesvědčená, že rodina je místo klidu a podpory. Ale čím déle žiju s jeho rodinou v zádech, tím víc mám pocit, že selhávám.

Další den ráno mi přišla zpráva od Jany: „Můžu dneska přijít na kafe? Ráda bych viděla děti.“ Zhluboka jsem se nadechla a odepsala: „Samozřejmě, přijďte kolem čtvrté.“

Celý den jsem přemýšlela, co jí řeknu. Jak jí vysvětlím, že její neustálé poznámky mě bolí? Že mám pocit, že nikdy nebudu dost dobrá snacha ani matka?

Ve čtyři přesně zazvonila. Přinesla koláč a usmála se na děti. „Aničko, pojď mi ukázat ty nové pastelky!“ volala už ode dveří. Honzík se jí vrhl kolem krku a já cítila zvláštní směs vděčnosti a žárlivosti.

Sedly jsme si ke stolu. Jana začala vyprávět o tom, jak Petr jako malý nikdy nezlobil a jak byl vždycky vzorný syn. „A ty jsi byla taky taková?“ zeptala se mě najednou.

Zaskočilo mě to. „Nevím… Asi ne,“ odpověděla jsem popravdě. „Moje máma byla hodně jiná než vy.“

Chvíli bylo ticho. Pak Jana tiše řekla: „Víš, Martino, já to s tebou nemyslím zle. Jen chci pro Petra a děti to nejlepší.“

„Ale já mám někdy pocit, že pro vás nikdy nebudu dost dobrá,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet.

Jana se zarazila. „To mě mrzí… Já jen… Někdy mám strach, že když vás nebudu hlídat, rozpadnete se mi před očima.“

V tu chvíli jsem pochopila – ona se bojí stejně jako já. Bojí se ztratit rodinu, bojí se být nepotřebná.

„Jano,“ řekla jsem tiše, „já taky chci pro děti to nejlepší. Ale někdy mám pocit, že když se snažím být dobrou mámou i snachou zároveň, ztrácím samu sebe.“

Jana mě vzala za ruku. „Možná bychom si měly víc věřit navzájem.“

Když odešla, seděla jsem dlouho u stolu a přemýšlela o tom rozhovoru. O tom, jak moc nás ovlivňují očekávání druhých – a jak těžké je najít vlastní cestu.

Večer přišel Petr a objal mě kolem ramen. „Jsi skvělá máma i manželka,“ zašeptal.

Ale já pořád přemýšlím: Můžu být opravdu dost dobrá pro všechny? Nebo musím nejdřív být dost dobrá sama pro sebe?

Co si o tom myslíte vy? Máte někdy pocit, že vás rodinné očekávání dusí? Jak hledáte rovnováhu mezi tím být tu pro druhé a neztratit sebe sama?