Návrat domů s novorozencem: Když místo radosti přijde samota a zklamání

„Kde je postýlka? Proč tu není ani přebalovací pult?“ šeptala jsem zoufale, když jsem poprvé po návratu z porodnice položila autosedačku s malou Aničkou na podlahu našeho bytu v Nuslích. Bylo ticho, jen z vedlejšího pokoje se ozývalo monotónní ťukání klávesnice. Petr, můj manžel, seděl u počítače, sluchátka na uších, ponořený do tabulek a e-mailů.

„Petře?“ zavolala jsem nejistě. Otočil se na mě s otráveným výrazem. „Co je? Máš klíče, ne?“

V tu chvíli mi došlo, že jsem na všechno sama. Všichni mi říkali, že první dny s miminkem jsou těžké, ale nikdo mě nepřipravil na tohle prázdno. V porodnici jsem si představovala, jak mě Petr obejme, jak spolu budeme koukat na naši dcerku, jak mi pomůže s koupáním a přebalováním. Místo toho jsem stála v předsíni, v ruce tašku s plenami a v hlavě jedinou otázku: Co teď?

Začala jsem hledat po bytě aspoň nějaké oblečení pro Aničku. Všechno bylo ještě v igelitkách z obchodu, nevyprané, nepřipravené. Když jsem se snažila najít deku, abych ji mohla položit na gauč, rozbrečela jsem se. Slzy mi tekly po tvářích a já se snažila být potichu, abych nevzbudila dítě. V tu chvíli mi došlo, že tohle není ten domov, který jsem chtěla pro svou rodinu.

Večer jsem seděla v kuchyni a dívala se na Petrův hrnek od kávy, který tam stál už několik dní. „Můžeš mi aspoň pomoct s Aničkou?“ zeptala jsem se tiše, když konečně přišel z pracovny. „Mám teď call s klientem,“ odpověděl bez zájmu a zmizel zpátky za dveřmi.

Začala jsem pochybovat o všem – o sobě jako matce, o našem manželství, o tom, jestli tohle zvládnu. Každý den byl stejný: ráno rychle nakrmit Aničku, přebalit ji na stole v obýváku, protože přebalovací pult Petr zapomněl objednat. Pak uspávat, prát prádlo, vařit si polévku z pytlíku a doufat, že Petr přijde aspoň večer a zeptá se mě, jak se mám.

Jednou v noci, když Anička plakala už třetí hodinu v kuse a já byla na pokraji sil, jsem šla za Petrem do pracovny. „Prosím tě, můžeš mi pomoct? Já už fakt nemůžu.“ Podíval se na mě podrážděně: „Já mám ráno důležitou poradu. Nemůžeš to zvládnout sama? Vždyť jsi doma.“

V tu chvíli ve mně něco prasklo. „Já nejsem jen doma! Já jsem tady s dítětem sama celý den i noc! Ty ani nevíš, jak se jmenuje její oblíbená plyšová hračka!“ vykřikla jsem a rozplakala se naplno.

Petr jen zavrtěl hlavou a zabouchl za sebou dveře. Seděla jsem na podlaze v předsíni a objímala Aničku. Připadala jsem si jako nejhorší matka na světě – unavená, zoufalá a úplně sama.

Začala jsem psát dlouhé zprávy své kamarádce Janě, která měla dítě o rok dřív. „Jani, já už fakt nevím… Petr mi vůbec nepomáhá. Připadám si jako služka.“ Jana mi odepsala až ráno: „To znám… Ale musíš mu to říct narovinu. Jinak se nic nezmění.“

Jenže jak mu to říct? Když jsem to zkusila další den u snídaně, Petr jen mávl rukou: „Vždyť jsi chtěla dítě. Já musím pracovat.“

Začala jsem chodit ven s kočárkem jen proto, abych nemusela být doma. V parku na Pankráci jsem potkávala jiné maminky – některé byly šťastné, jiné unavené jako já. Jednou ke mně přišla paní Eva, starší sousedka: „Nebojte se říct si o pomoc. Já vám klidně pohlídám malou, když budete potřebovat.“ Rozbrečela jsem se jí do ramene.

Dny plynuly a já si začala uvědomovat, že musím něco změnit. Začala jsem chodit na podpůrnou skupinu pro maminky v komunitním centru. Tam jsem poprvé slyšela příběhy jiných žen – některé byly ještě horší než ten můj. Ale všechny jsme měly jedno společné: samotu.

Jednou večer jsem seděla u okna s hrnkem čaje a dívala se na spící Aničku. Petr byl zase v práci dlouho do noci. Přemýšlela jsem o tom, jestli má smysl dál bojovat za naše manželství nebo jestli bych nebyla šťastnější sama s dcerou.

Když Petr přišel domů a viděl mě uplakanou, poprvé se zastavil: „Co se děje?“ zeptal se tiše.

„Já už takhle nemůžu dál,“ řekla jsem mu popravdě. „Potřebuju tě tady. Nejen jako otce pro Aničku, ale i jako partnera pro mě.“

Dlouho mlčel. Pak si sedl vedle mě a poprvé za dlouhou dobu mě objal.

Nevím, jestli se všechno změní k lepšímu. Ale vím jedno – už nikdy nechci být ve svém vlastním domově cizincem.

Možná nejsem jediná máma v Česku, která tohle zažila. Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za vztah nebo je lepší odejít a začít znovu?