„Zaplatíme zvlášť?” – Rande, které mi změnilo život

„Zaplatíme zvlášť?” ozvalo se najednou od stolu vedle nás, ale já měla pocit, že ta otázka visí přímo mezi mnou a Petrem. Seděli jsme v malé kavárně na Vinohradech, kde to vonělo čerstvou kávou a skořicí, a já se snažila tvářit, že mě jeho mlčení nijak nerozhazuje. Přitom jsem v sobě cítila napětí, které by se dalo krájet.

„Tak co, Aničko, dáme si ještě něco?“ zeptal se Petr a já zahlédla, jak nervózně poklepává prsty o hrnek. Bylo to naše první rande, poznali jsme se přes internet a všechno do té chvíle vypadalo slibně. Jenže teď, když jsme seděli naproti sobě, jsem měla pocit, že mezi námi stojí neviditelná zeď.

„Možná ještě čaj…“ odpověděla jsem tiše a snažila se usmát. V hlavě mi běžely myšlenky na to, co by na tohle řekla mamka. Vždycky mi kladla na srdce: „Aničko, hlavně si najdi někoho slušného, kdo tě bude umět zabezpečit.“ A teď tu sedím s klukem, který mi připadá spíš ztracený než sebejistý.

Petr se zvedl a šel objednat. Pozorovala jsem jeho záda a přemýšlela, jestli je to opravdu ten typ muže, kterého bych měla představit doma. Vzpomněla jsem si na poslední rodinnou večeři, kdy táta prohlásil: „Dneska už chlapi nejsou, co bývali. Všechno je to samý počítačový expert nebo ajťák.“ A Petr? Pracoval v IT firmě na Smíchově.

Když se vrátil s čajem a koláčem, usmál se: „Máš ráda makovec, viď? Psala jsi to v profilu.“ Bylo to milé gesto, ale já pořád cítila tu tíhu očekávání – nejen jeho, ale i svého vlastního.

„Děkuju,“ řekla jsem a snažila se navázat konverzaci: „Jak ses vlastně dostal k programování?“

Petr se rozpovídal o svých studiích na ČVUT, o tom, jak ho baví řešit logické úlohy a jak je někdy těžké vysvětlit rodičům, co vlastně dělá. Najednou jsme byli na stejné lodi – oba jsme cítili tlak rodinných představ a oba jsme se snažili najít vlastní cestu.

„Víš,“ řekl po chvíli tišeji, „moje máma pořád doufá, že si najdu nějakou právničku nebo doktorku. Ale já chci někoho normálního…“

Zasmála jsem se: „Tak to máme podobné. Moje mamka by nejradši viděla vedle mě právníka nebo podnikatele.“

Chvíli jsme mlčeli a já si uvědomila, jak moc nás oba ovlivňují lidé kolem nás. Najednou jsem měla chuť být upřímná: „Přiznám se ti něco – mám někdy pocit, že žiju víc pro ostatní než pro sebe.“

Petr kývl: „To znám. Taky pořád přemýšlím, co si kdo pomyslí.“

Na chvíli mezi námi zavládlo ticho. Pak přišla servírka s účtem. Petr sáhl po peněžence a já automaticky taky. V tu chvíli jsem si vzpomněla na všechny ty debaty o tom, kdo má platit na prvním rande. V televizi i mezi kamarádkami se o tom mluví pořád dokola.

„Zaplatíme zvlášť?“ zeptal se Petr opatrně a já cítila bodnutí zklamání. Část mě čekala ten romantický okamžik, kdy muž galantně zaplatí za oba. Ale druhá část mě byla ráda, že nemusím být nikomu nic dlužná.

„Jasně,“ usmála jsem se nuceně a podala servírce svou kartu.

Cestou domů jsem přemýšlela nad tím, proč mě to tak rozhodilo. Byla to jen drobnost – pár korun za čaj a koláč – ale najednou mi došlo, že nejde o peníze. Šlo o to gesto, o tu představu bezpečí a jistoty, kterou jsem si spojovala s tím, že muž zaplatí. Ale zároveň jsem věděla, že chci být samostatná a nezávislá.

Doma mě čekala mamka s typickou otázkou: „Tak co? Jaký byl?“

„Fajn,“ odpověděla jsem neurčitě a snažila se vyhnout dalšímu výslechu.

„A platil aspoň?“ neodpustila si.

„Platili jsme každý za sebe,“ přiznala jsem a viděla v jejích očích zklamání.

„To není chlap pro tebe,“ uzavřela to mamka rázně.

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela nad tím vším – nad Petrem, nad mamkou i nad sebou samotnou. Proč mám pocit viny za něco tak malicherného? Proč mám potřebu naplňovat cizí očekávání?

Druhý den mi přišla od Petra zpráva: „Bylo mi s tebou hezky. Rád bych tě zase viděl.“

Chvíli jsem váhala. Pak jsem napsala: „I mně bylo fajn. Ale potřebuju čas si některé věci ujasnit.“

A opravdu jsem ho potřebovala. Uvědomila jsem si totiž, že největší boj nesvádím s Petrem ani s mamkou, ale sama se sebou – se svými představami o tom, jak by měl život vypadat.

Možná je čas přestat žít podle scénářů ostatních a začít psát ten svůj vlastní.

Co myslíte – dá se vůbec najít rovnováha mezi tím být sama sebou a naplnit očekávání těch, které máme rádi? Nebo je to jen iluze?