Hladová sousedka, která nikdy nenašla klid

„Mami, proč zase pláče?“ zeptal jsem se šeptem, když jsem slyšel tlumené vzlyky za tenkou stěnou našeho panelákového bytu. Bylo mi tehdy deset a Jana, holčička od vedle, byla o dva roky mladší. Vždycky, když jsme se potkali na chodbě, měla na sobě stejnou vybledlou mikinu a v očích zvláštní prázdno.

Jednoho večera, když jsem si dělal úkoly, přišla Jana k nám domů. Máma jí otevřela dveře dřív, než stačila zaklepat. „Pojď dál, Janičko,“ řekla tiše a pohladila ji po vlasech. Jana se rozhlížela po kuchyni, jako by nikdy neviděla tolik jídla najednou. Máma jí nandala polévku a chleba. Seděl jsem naproti ní a pozoroval, jak hltavě jí. „Děkuju,“ špitla a sklopila oči.

Táta se na to díval s nevolí. „Nemůžeme zachraňovat celý barák,“ bručel večer u televize. Máma jen pokrčila rameny. „Ale tuhle holku nenechám hladovět.“

Jednou jsem šel s Janou domů. Její byt byl tmavý a páchl zatuchlinou a cigaretami. Její matka seděla u stolu, ruce složené v klíně, oči zarudlé od pláče. V rohu ležel její otec, opilý do němoty. Jana mi šeptla: „Nesmíš nic říct. Táta by se zlobil.“

Začal jsem si všímat věcí, které mi předtím unikaly. Jana měla často modřiny na rukou. Ve škole byla tichá, stranila se ostatních dětí. Učitelka si toho všimla a jednou mě odchytila na chodbě: „Honzo, ty jsi její soused. Všechno v pořádku?“ Nevěděl jsem, co říct. Bál jsem se.

Jednoho dne přišel domů táta rozčilený: „Zase tam byl řev! Volal jsem policii, ale stejně nic neudělají.“ Máma jen mlčky utírala nádobí. V noci jsem nemohl spát. Slyšel jsem křik a rány ze sousedního bytu.

Ráno byla Jana pryč. Ve škole nebyla celý týden. Máma chodila po bytě nervózně sem a tam. „Měla bych tam zajít,“ říkala pořád dokola. Nakonec jsme šli spolu. Dveře otevřela Janina matka – oči měla nateklé, tvář šedou únavou. „Jana je u babičky,“ zalhala očividně.

Čas plynul a Jana se vrátila – ještě tišší než dřív. Jednou večer přišla k nám s modřinou na tváři. Máma ji objala a zavolala sociálku. Táta byl proti: „Tohle není naše věc!“ Ale máma byla neoblomná.

Začalo vyšetřování. Sousedé se začali vyptávat, šeptat si na chodbě. Někteří byli naštvaní: „Kvůli vám máme v baráku policajty!“ Jiní mlčeli a dívali se stranou.

Jednou večer přišla Jana naposledy. Seděla u nás v kuchyni, hrála si s mým starým plyšákem a jedla chleba s máslem. „Myslíš, že to někdy bude lepší?“ zeptala se mě tiše.

Nevěděl jsem, co odpovědět.

Druhý den ráno už byla pryč – sociálka ji odvezla do dětského domova. Její matka zůstala sama s otcem alkoholikem.

Roky plynuly, já dospěl, odstěhoval se z domu a začal vlastní život. Ale na Janu jsem nikdy nezapomněl. Občas jsem ji zahlédl ve městě – vyrostla z ní uzavřená mladá žena s očima plnýma smutku.

Jednou jsem ji oslovil v tramvaji: „Ahoj Jano.“ Podívala se na mě a pousmála se: „Ahoj Honzo.“ Chvíli jsme jeli mlčky vedle sebe.

„Pamatuješ na ten chleba s máslem?“ zeptala se najednou.

Přikývl jsem.

„To bylo to nejhezčí z dětství,“ řekla tiše.

Když vystoupila, cítil jsem zvláštní prázdno – jako bych selhal já i celý svět kolem nás.

Někdy přemýšlím: Co jsme mohli udělat jinak? Kolik dětí kolem nás stále hladoví – nejen po jídle, ale i po bezpečí a lásce? Co byste udělali vy na mém místě?