Svatba, na kterou jsem nebyla pozvaná: Příběh matky z české vesnice

„Mami, prosím tě, nechoď dneska do města v těch holínkách,“ slyšela jsem Aničku, jak mi šeptá, když jsme stály před obecním úřadem. Bylo jí tehdy patnáct a já poprvé ucítila, že se za mě stydí. Jenže já jiné boty neměla – a ona to věděla. Ten den jsem si poprvé uvědomila, že moje dcera možná jednou odejde a už se nevrátí.

Celý život jsem dřela na statku. Vdova od třiceti, všechno na mně. Anička byla moje slunce. Učila se výborně, byla chytrá, krásná, měla sny. Já jí je chtěla splnit. Šetřila jsem na její školu v Praze, prodala jsem krávu, abych jí mohla koupit notebook. Když odjela na vysokou, brečela jsem týden v kuse. Ale byla jsem pyšná.

První roky volala často. Vyprávěla mi o přednáškách, o nových kamarádech, o tom, jak je Praha velká a hlučná. Já jí posílala balíky s domácím chlebem a štrúdlem. Pak začala volat míň. „Mami, nemám čas, mám zkoušky.“ „Mami, mám brigádu.“ „Mami, přijedu až na Vánoce.“

Jednou přijela s klukem – Tomášem. Byl z Prahy, jeho rodiče právníci. Seděli jsme u stolu a já se snažila být milá. On se ptal na naši vesnici, ale spíš ze zdvořilosti. Anička se smála jeho vtipům o venkově a já cítila, jak se mezi námi staví zeď.

Pak už přijížděla jen sama. Vždycky spěchala zpátky do města. Jednou jsem ji slyšela telefonovat: „Jo, jasně, máma je v pohodě… Ne, nevařila jsem nic extra, víš jak to tam je.“ To „tam“ mě bodlo do srdce.

A pak přišel ten den. Sousedka Jana mi volala: „Marie, viděla jsem na Facebooku fotky Aničky ve svatebních šatech! To jsi mi ani neřekla?“ Ztuhla jsem. Nevěděla jsem nic. Ani slovo. Ani pozvánka. Ani omluva.

Seděla jsem u kuchyňského stolu a dívala se na starou fotku Aničky v první třídě. V bílých punčoškách a s copánky. Vzpomněla jsem si, jak jsme spolu pekly perníčky na Vánoce a ona mi říkala: „Mami, až budu velká, vezmu tě do Prahy na zmrzlinu.“

Zavolala jsem jí. Dlouho to nezvedala. Když konečně zvedla telefon, její hlas byl chladný: „Ahoj mami…“

„Aničko… proč jsi mi nic neřekla? Proč jsi mě nepozvala?“

Chvíli bylo ticho. Pak řekla: „Mami, bylo to malé… jen pro pár lidí… Tomášovi rodiče… kolegové… Nechtěla jsem tě tahat do Prahy kvůli tomu…“

„Kvůli tomu? To je tvoje svatba! Jsem tvoje máma!“

„Mami… prosím tě… nechci to řešit…“

A zavěsila.

Týdny jsem chodila po vesnici jako tělo bez duše. Lidi se ptali, co se děje – já jen krčila rameny. V noci jsem brečela do polštáře a ptala se sama sebe: Kde jsem udělala chybu? Byla jsem moc přísná? Nebo moc chudá? Nebo prostě jenom z venkova?

Jednou přišla pošťačka s dopisem od Aničky. Otevřela jsem ho roztřesenýma rukama:

„Mami,
Omlouvám se, že jsem tě nepozvala. Bylo to pro mě těžké rozhodnutí. Chtěla jsem, abys byla pyšná, ale bála jsem se, že Tomášovi rodiče nepochopí náš svět. Nechtěla jsem ti ublížit.
Mám tě ráda.
Anička.“

Seděla jsem dlouho nad tím dopisem a nevěděla, jestli mám být víc smutná nebo naštvaná.

Za pár týdnů přijela Anička sama – bez manžela. Sedly jsme si ke stolu a mlčely.

„Mami… promiň,“ řekla tiše.

„Víš, Aničko,“ začala jsem pomalu, „já tě vychovala tak, jak jsem uměla nejlíp. Možná nemám vysokou školu ani peníze jako Tomášovi rodiče… ale dala jsem ti všechno.“

Rozplakala se. Objaly jsme se a plakaly spolu.

Ale něco mezi námi zůstalo zlomené. Už nikdy to nebylo jako dřív.

Někdy si říkám: Je chyba být hrdý na své kořeny? Nebo je chyba chtít pro dítě lepší život? A kde je ta hranice mezi láskou a bolestí?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že bych jí měla odpustit? Nebo je něco, co by měla udělat ona pro mě?