„Ideální ženich“: Jak jsem zjistila, že rodinné štěstí může být pastí

„Lucie, už zase jsi mu nedala večeři včas? Co si o tobě pomyslí?“ slyšela jsem matčin hlas z telefonu, zatímco jsem si utírala slzy do rukávu. V kuchyni za mnou bouchly dveře a Petr, můj manžel, znovu zvýšil hlas: „To je neskutečné! Ani to jídlo neumíš pořádně uvařit. Co jsi celý den dělala?“ Jeho slova mě bodala jako jehly. Věděla jsem, že za chvíli přijde další výbuch. A přesto jsem mlčela. Protože takhle to má být, ne? Tak to chtěla máma, tak to chtěl táta, tak to chtěla celá naše rodina.

Když jsem Petra poznala, bylo mi dvacet čtyři a právě jsem dokončila vysokou školu v Brně. Máma byla nadšená: „Lucinko, to je ten pravý! Pracuje v bance, je z dobré rodiny, žádné divoké večírky…“ Táta jen přikývl a dodal: „Hlavně ať tě uživí.“ Všichni kolem mě byli přesvědčení, že Petr je ideální ženich. Jen já jsem cítila v žaludku podivný uzel pokaždé, když se na mě podíval tím chladným pohledem.

První měsíce byly jako z pohádky. Petr mě bral na výlety na Pálavu, vozil mě do kaváren v centru Brna a před kamarády se choval jako dokonalý gentleman. Ale doma… Doma začaly padat první poznámky: „Tohle tričko už nenos, vypadáš v něm lacině.“ „Proč musíš pořád volat s tou svojí sestrou? Měla bys být víc se mnou.“ Ze začátku jsem si říkala, že je jen starostlivý. Že mě má rád.

Jednou večer jsme byli u mých rodičů na večeři. Máma mi šeptla do ucha: „Hlavně si ho nenech utéct, Lucinko. Takového už nepotkáš.“ A já jsem se usmála a přitom mi v hlavě běželo: Co když už teď utíkám sama před sebou?

Po svatbě se všechno změnilo. Petr začal kontrolovat moje zprávy, chtěl vědět, kde jsem každou minutu dne. Když jsem přišla domů o deset minut později z práce, byl vzteklý. „Myslíš si, že jsem blbej? S kým ses zase vybavovala?“ křičel na mě jednou tak hlasitě, že sousedka bouchala na zeď. Já jsem se omlouvala a slibovala, že už se to nestane.

Jednou mě popadl za ruku tak silně, že mi zůstaly modřiny. Když jsem to ukázala mámě, jen mávla rukou: „To nic není, chlapi jsou někdy prudší. Hlavně si ho nerozhněvej.“ Táta se tvářil, že nic nevidí. Moje sestra Jana mi šeptala: „Luci, tohle není normální…“ Ale já jsem měla pocit, že nemám kam jít. Všichni kolem mě byli přesvědčení, že mám být šťastná.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem chodit s kamarádkami na kafe, přestala jsem jezdit za sestrou do Olomouce. Petr byl všude – v mém telefonu, v mé hlavě, v mém strachu. Každý den jsem si opakovala: „Musíš to vydržet. Kvůli rodině.“

Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla města. Slyšela jsem z kuchyně Petrův hlas: „Lucie! Kde jsi? Potřebuju tě!“ A najednou mi došlo, že už nemůžu dál. Že jestli teď něco neudělám, ztratím sama sebe navždy.

Druhý den ráno jsem sbalila pár věcí do batohu a zavolala Janě: „Můžu k tobě na pár dní?“ V jejím hlase byla úleva i strach: „Přijeď hned.“ Když jsem odcházela z bytu, Petr spal. Neohlédla jsem se.

U Jany jsem poprvé po letech mohla dýchat. Plakala jsem celé hodiny a ona mě držela za ruku: „Luci, nejsi špatná manželka. Jsi jen člověk, který chce žít.“ Máma mi volala každý den a vyčítala mi: „Co jsi nám to udělala? Co řeknou sousedi? Vždyť on tě miluje!“ Ale já už věděla své.

Začala jsem chodit k psycholožce a pomalu se učila znovu věřit sama sobě. Trvalo mi dlouho pochopit, že láska není o strachu a kontrole. Že rodinné štěstí nesmí být pastí.

Dnes žiju sama v malém bytě v Brně a každý den děkuju Janě i sobě za odvahu odejít. Máma se mnou skoro nemluví a táta jen občas pošle zprávu: „Doufám, že jsi spokojená.“ Nejsem šťastná každý den – ale konečně žiju podle sebe.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Proč jsme my ženy pořád tlačené do toho být dokonalé manželky? Kolik z nás ještě musí mlčet kvůli tomu, co si myslí ostatní?