Sledovali jste, jak se mi rozpadlo manželství: Mlčela jsem, abych nezasahovala do vztahu své dcery, a teď mě viní
„Takže tys prostě jenom přihlížela, jak se mi rozpadá život?“ Klářin hlas se mi zarýval do srdce jako nůž. Seděla naproti mně v kuchyni, ruce zaťaté v pěst a oči plné slz i zloby. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět.
Nikdy jsem nebyla typ matky, která by se pletla do života svých dětí. S manželem Petrem jsme Kláru vychovávali v klidu, bez křiku a hádek. Vždycky jsem si říkala, že když jí dám dostatek prostoru a důvěry, najde si svou vlastní cestu. Ale teď, když seděla přede mnou zlomená po rozvodu s Honzou, jsem si nebyla jistá vůbec ničím.
Klára byla odjakživa jiná než já. Temperamentní, tvrdohlavá, někdy až výbušná. Připomínala mi moji mámu – její babičku, kterou nikdy nepoznala. Moje máma byla žena z Moravy, která se nebála říct svůj názor nahlas a hádat se do krve. Já jsem byla spíš tichá voda, která břehy mele potichu. Klára ale zdědila tu bouři v duši.
Když si přivedla Honzu domů, bylo jí dvacet tři. On byl o pět let starší, pracoval jako elektrikář a měl v sobě něco, co ji fascinovalo – byl klidný, rozvážný, možná až příliš. Viděla jsem, jak se k sobě chovají – ona ho občas převálcovala svou energií, on ustupoval a mlčel. S Petrem jsme si o tom povídali večer v ložnici.
„Myslíš, že jim to vydrží?“ zeptal se mě jednou Petr.
„Nevím,“ odpověděla jsem popravdě. „Ale je to její volba.“
A tak jsem mlčela. Když přišla svatba na radnici v našem malém městě, byla jsem šťastná za ni. Ale už tehdy jsem cítila v žaludku tíhu – něco nebylo v pořádku. Honza byl stále tišší, Klára stále hlasitější.
Po roce přišla první hádka. Klára mi volala večer v slzách: „Mami, on mě vůbec neposlouchá! Já už nevím, co mám dělat!“
Chtěla jsem jí poradit, říct jí svůj názor, ale vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy mi moje máma říkala, co mám dělat – a jak moc mě to štvalo. Tak jsem jen řekla: „Klárko, zkus si s ním promluvit.“
Uběhly další dva roky. Klára byla čím dál nervóznější, Honza se uzavíral do sebe. Občas jsem slyšela od sousedů, že se u nich doma hádají tak nahlas, že to slyší celý panelák. Ale když přišli na návštěvu k nám, oba hráli divadlo – úsměvy, vtipy, dokonalý pár.
Jednoho dne mi Klára zavolala: „Mami, já už to nevydržím! On mě podvedl!“
Byla jsem v šoku. Nevěděla jsem, co říct. Přijela k nám domů s kufrem a slzami v očích. Petr ji objal a já jí uvařila čaj. Seděla u stolu a třásla se vzteky.
„Proč jsi mi nikdy neřekla, že to není normální? Že takhle nemá vztah vypadat?“ vyčetla mi.
„Nechtěla jsem ti zasahovat do života…“ začala jsem.
„Ale měla jsi! Měla jsi mi říct pravdu! Tys jenom mlčela a nechala mě v tom samotnou!“
Ta slova mě bolela víc než cokoliv jiného. Celý život jsem věřila tomu, že nejlepší je nechat děti dělat vlastní chyby. Ale teď jsem viděla před sebou zlomenou dceru a nevěděla jsem, jestli jsem udělala správně.
Petr se mnou o tom dlouho mluvil: „Možná jsme měli být víc upřímní. Možná jsme jí měli říct, že některé věci nejsou v pořádku.“
Ale co když by nás stejně neposlouchala? Klára byla vždycky tvrdohlavá. Možná by nás jen odstrčila ještě dál.
Klára u nás zůstala několik týdnů. Byla podrážděná, hádavá, často plakala. Jednou večer jsme seděly spolu na balkoně a ona najednou řekla: „Víš co je nejhorší? Že mám pocit, že už nikdy nikomu neuvěřím.“
Objala jsem ji a poprvé za dlouhou dobu jsem brečela s ní.
Dnes je to už rok od jejího rozvodu. Klára bydlí sama v podnájmu na druhém konci města. Občas se vidíme na kávě nebo jdeme spolu na procházku do Stromovky. Je silnější než dřív – ale pořád cítím tu propast mezi námi.
Někdy si říkám: Udělala bych dnes něco jinak? Měla jsem být ta matka-ochránkyně? Nebo je lepší nechat děti padnout a zvednout je až potom?
Co myslíte vy? Má matka zasahovat do vztahů svých dětí? Nebo je lepší mlčet a čekat?