Testament bez mého jména: Pravda, která rozbila můj svět

„To není možné… To prostě není možné!“ šeptala jsem si do ticha naší ložnice, zatímco jsem v ruce svírala listinu s razítkem notáře. Petrův podpis byl nepopiratelný. Všechen náš majetek – dům v Říčanech, chalupa na Šumavě, podíl ve firmě, dokonce i naše úspory – to všechno odkázal ženě jménem Ivana Novotná. Ivana? Kdo to vůbec je? Proč jsem o ní nikdy neslyšela?

Ještě před týdnem jsem byla přesvědčená, že žiju obyčejný život šťastně vdané ženy. Petr byl sice poslední měsíce uzavřenější, ale přičítala jsem to stresu ve firmě. Když ho minulý pátek postihla mrtvice a já ho našla zhrouceného v kuchyni, svět se mi zhroutil poprvé. Ale tohle… tohle byla druhá, mnohem hlubší rána.

„Mami, co se děje?“ ozvalo se z chodby. Na prahu stála naše dcera Klára, oči plné obav. „Nic… jen… potřebuju chvíli klidu,“ zalhala jsem. Jak jí mám vysvětlit, že její táta nebyl tím, za koho jsme ho považovaly?

Celou noc jsem nespala. V hlavě mi vířily otázky: Kdo je Ivana? Jak dlouho to trvalo? Proč mi Petr nikdy nic neřekl? A hlavně – jak mohl všechno přepsat na někoho cizího? Vzpomínky na společné roky se mi mísily s hněvem a zoufalstvím.

Ráno jsem sebrala odvahu a zavolala notáři. „Paní Dvořáková, mohu vám potvrdit, že pan Petr Dvořák skutečně zanechal závěť ve prospěch paní Ivany Novotné. Je mi líto,“ řekl suše hlas na druhém konci. „A mohu vědět, kdo ta žena je?“ „To vám bohužel nemohu sdělit.“

Byla jsem rozhodnutá zjistit pravdu. Začala jsem prohledávat Petrovy věci. V šuplíku jeho pracovního stolu jsem našla starý mobil, který jsem nikdy předtím neviděla. Heslo bylo datum našeho výročí – ironie osudu. V telefonu byly desítky zpráv od Ivany: „Miluju tě.“ „Kdy už jí to řekneš?“ „Chci být s tebou napořád.“

Zhroutila jsem se na zem a poprvé od Petrovy smrti jsem brečela nahlas. Nešlo jen o peníze nebo firmu – šlo o to, že celý můj život byl lež.

Další dny byly jako zlý sen. Klára se mě ptala, proč je táta v novinách – někdo z firmy totiž pustil do médií informaci o závěti. Lidé si šeptali za mými zády v obchodě i na ulici. Moje matka mi radila: „Musíš bojovat! To přece není možné, aby tě takhle vyšachovali!“ Ale já měla pocit, že už nemám sílu.

Jednoho večera mi zavolala neznámá žena. „Dobrý den, paní Dvořáková… Jsem Ivana Novotná.“ Zatajila jsem dech. „Chtěla bych se s vámi sejít. Vysvětlit vám to.“

Setkaly jsme se v malé kavárně na Letné. Ivana byla překvapivě mladší než já, působila nervózně a provinile. „Petr mi slíbil, že vám všechno řekne… Ale nikdy nenašel odvahu,“ začala tiše. „Znali jsme se už deset let. Nechtěla jsem vám ublížit.“

„A proč jste přijala ten majetek? Proč jste mi všechno vzala?“ vyhrkla jsem.

Ivana sklopila oči: „Já… já jsem těhotná. Petr chtěl zajistit naše dítě.“

V tu chvíli se mi udělalo špatně. Tolik let jsme se snažili o druhé dítě a nikdy to nevyšlo. A teď…

Domů jsem šla jako tělo bez duše. Klára mě objala: „Mami, zvládneme to spolu.“ Její slova mě držela nad vodou.

Začal boj o dědictví. Najala jsem právníka – pana Šimka, starého známého z gymplu. „Zkusíme napadnout platnost závěti,“ řekl rozhodně. „Ale bude to těžké.“

Následovaly týdny plné soudů, výslechů a nekonečných papírů. Ivana tvrdila, že ji Petr miloval a chtěl začít nový život. Já předkládala důkazy o našem manželství a společném podnikání.

Mezitím mě firma začala vytlačovat – nový management mě ignoroval, kolegové se mnou přestali mluvit. Byla jsem pro ně jen překážka.

Jednou večer přišla Klára domů uplakaná: „Ve škole si ze mě dělají srandu kvůli tátovi…“ Sedla jsem si k ní a poprvé jí všechno řekla – pravdu o Ivaně i o tom, jak nás Petr zradil.

„Mami, já tě mám ráda,“ zašeptala a objala mě.

Po měsících soudních tahanic přišel rozsudek: závěť je platná, ale mám nárok na povinný díl jako manželka. Získala jsem jen zlomek toho, co jsme s Petrem budovali celý život.

Přesto jsem cítila úlevu – konečně konec nejistoty.

Dnes žiju s Klárou v menším bytě na Vinohradech. Pracuji jako účetní v malé firmě a pomalu se učím znovu důvěřovat lidem.

Někdy si večer sednu k oknu a ptám se sama sebe: Jak dlouho může člověk žít ve lži, aniž by to poznal? A je možné někdy opravdu někomu věřit?