„Majetky na jedné straně, dluhy na druhé” – Můj boj o domov a rodinu ve stínu bohatých tchánů

„To snad nemyslíš vážně, Petře! Oni mají tři byty v centru Prahy a chalupu v Krkonoších, ale nám nemůžou půjčit ani na zálohu?“ vyhrkla jsem, sotva jsem položila hrnek s čajem na stůl. Ruce se mi třásly vzteky i zoufalstvím. Petr seděl naproti mně, oči sklopené do stolu, a tiše odpověděl: „Mami říkala, že si máme poradit sami. Že když jsme dospělí, máme být samostatní.“

V tu chvíli jsem měla chuť rozbít všechno nádobí v kuchyni. Už několik měsíců jsme žili v pronajaté garsonce na Žižkově, kde se sotva vejdeme s malou Aničkou. Každý den počítám peníze – kolik nám zbude po zaplacení nájmu, kolik můžeme utratit za jídlo. A pak přijde víkend a jedeme k Petrovu tátovi do jejich vily v Dejvicích. Tam je všechno jiné: křišťálové lustry, perské koberce, víno za tisíce korun. A já se tam cítím jako vetřelec.

„A co když si vezmeme další úvěr?“ navrhl Petr tiše. „Třeba to nějak zvládneme.“

„Další úvěr? Už teď splácíme dvě půjčky! Chceš, abychom skončili na ulici?“ vyjela jsem na něj ostřeji, než jsem chtěla. Anička se lekla a začala plakat. Okamžitě jsem ji vzala do náruče a snažila se ji utišit.

Petr vstal a začal chodit po kuchyni. „Já vím, že je to nespravedlivý… Ale co mám dělat? Táta mi řekl, že už nám pomohli dost – zaplatili nám svatbu, pamatuješ? Prý máme být vděční.“

Vděční? Za svatbu? Za jeden den okázalosti, který jsem ani nechtěla? Chtěla jsem domov. Bezpečí pro naši dceru. Ne další dluhy.

Večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o své mámě – jak sama vychovala mě i sestru v paneláku na Proseku. Nikdy jsme neměly moc peněz, ale vždycky jsme měly pocit domova. Proč to teď nedokážu já?

Další den jsem šla do práce s těžkým srdcem. Kolegové v kanceláři řešili dovolené u moře a nové kuchyně. Já jsem přemýšlela, jestli zvládnu zaplatit školku a jestli si můžu dovolit koupit Aničce nové boty.

Odpoledne mi volala tchyně: „Markéto, přijďte v sobotu na oběd. Uvařím svíčkovou.“ Její hlas byl chladný jako vždycky. Věděla jsem, že to není pozvání z lásky, ale spíš povinnost.

V sobotu jsme přišli do jejich domu. Tchán seděl v koženém křesle a četl Hospodářské noviny. Tchyně pobíhala po kuchyni a dávala mi najevo, že všechno zvládá sama – bez pomoci, bez emocí.

U stolu bylo ticho. Jen Anička si hrála s plyšákem pod stolem.

„Tak co práce?“ zeptal se tchán bez zájmu.

„Dobře,“ odpověděla jsem stručně.

„A bydlení? Už jste něco našli?“ pokračoval.

Petr se nadechl: „Zatím ne… Je to těžké…“

Tchyně se zamračila: „V Praze je draho pro všechny. My jsme taky začínali od nuly.“

Chtěla jsem zakřičet: „Od jaké nuly? Vy jste dostali byt od babičky! My nemáme nic!“ Ale místo toho jsem jen sevřela rty a pod stolem stiskla Petrovu ruku.

Po obědě jsme šli s Aničkou ven na zahradu. Sedla jsem si na lavičku a dívala se na jejich rozkvetlé růže. Petr si ke mně přisedl.

„Promiň… Já fakt nevím, co mám dělat,“ řekl tiše.

„Já už taky ne,“ odpověděla jsem a slzy mi tekly po tváři.

Večer doma jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem, jestli mám poprosit tchány ještě jednou – ponížit se kvůli rodině. Nebo jestli mám odejít s Aničkou zpátky k mámě na Prosek a začít znovu sama.

Ráno jsem seděla u stolu a dívala se na Petra. „Myslíš, že někdy budeme mít vlastní domov? Nebo budeme pořád jen žít ve stínu jejich majetků?“ zeptala jsem se tiše.

Petr mlčel. A já poprvé pocítila opravdovou samotu.

Někdy si říkám – kde je ta hranice mezi hrdostí a zoufalstvím? Má smysl bojovat za vlastní štěstí, když vás vlastní rodina nechá padnout? Co byste udělali vy na mém místě?